Brutalizace podle Bělohradského

Václav Bělohradský se v sobotním Právu (Antikomunismus a velké prázdno) znovu vrací ke svému oblíbenému tématu. Jako obvykle si vůbec nedal práci s tím, aby vymezil, o čem to vlastně mluví: „Komunismus byl státní mocí jen asi osmdesát let.“ Ve skutečnosti zhruba osmdesát let trvalo ruské bolševické impérium, které si za své (pseudo)náboženství zvolilo tzv. vědecký komunismus („marxismus-leninismus“), marxistickou ideologii upravenou pro potřeby zaostalé euroasijské velmoci. Komunistická ideologie dále existuje a uplatňuje svůj monopol mj. v Castrově banánové diktatuře na Kubě, v Číně, ve Vietnamu a v Severní Koreji. Každá realizace je jiná, všechny se hlásí k Marxovi a marxismu. Mělo by se snad říci, v čem se shodují navzájem a s Marxovými idejemi, v čem se rozcházejí, co z toho, v čem se rozcházejí, je podstatné a co ne.

„Komunismus“ je podle Bělohradského systém vlády. „Úzká vojensky organizovaná oligarchie, hájící hodnoty, na nichž průmyslová civilizace stojí, aplikuje koloniální metody na vlastní národ, aby dosáhla jeho rychlé modernizace.“ V porovnání se Stalinovou krutovládou a Pol-Potovým režimem v Kambodži mi toto vymezení připadá poněkud chudé. Kromě toho se do něho vejde spousta jiných moderních autokratických režimů (Mussoliniho Itálie, Hitlerovo Německo). I tam šlo o koloniální metody a rychlou modernizaci průmyslové společnosti.

Bělohradský mluví o „brutalizaci veřejného diskursu“, který je prý příznačný pro „antikomunismus“. Protože pořádně nevymezil komunismus, nevymezil ani antikomunismus (jaká oligarchie aplikuje v antikomunismu jaké metody a na koho). Říká jen duchaplně, že „antikomunismus je pokračování komunismu jinými prostředky“. Kde existuje „antikomunismus“ jako politický systém a jak vypadá? A nedá se náhodou např. říci, že antifašismus je jen pokračování fašismu jinými prostředky? Nebo je to stejná hloupost jako to, co Bělohradský říká o antikomunismu?

Vraťme se však k brutalizaci veřejného diskursu. Něco takového tu skutečně od převratu probíhá, svým dílem k tomu přispěli mimo jiné v polovině devadesátých let i Bělohradský ještě s nebožtíkem Třeštíkem svým nestydatým protiněmeckým štvaním v tehdy klausovských Lidových novinách. Obecně vzato je ta brutalizace důsledek pojetí politiky jako nesmiřitelného třídního boje mezi „pravicí“ a „levicí“, které si osvojily stejnou měrou „bojující“ strany. (Bělohradský si postupně vyzkoušel obě). Pěkný příklad „brutalizace veřejného diskursu“ je i tento jeho článek.

K brutalizaci patří například podivně nesmyslná tvrzení: „Jestliže si v této zemi dvacet procent lidí v reakci na politiku pravice zvolí komunisty, mají právo na účast ve vládě, pokud je jejich program slučitelný se stranami, s nimiž mohou dosáhnout většiny v parlamentu.“ Ve skutečnosti mají komunisté právo na účast ve vládě, pokud vláda, v níž sedí, dostane v Poslanecké sněmovně důvěru. Toť vše.

Brutalizaci znamená i finta, při níž si z problematických či přímo nesmyslných tvrzení splácáme fiktivního nepřítele, jakéhosi fackovacího panáka, a na něm pak uplatňujeme svou snadně nabytou převahu. Viz Bělohradského příklady „archaické terminologie“: „Rusům nevěřte, chtějí si podmanit svět, komunismus není přesvědčení, ale geneticky určená úchylka.“ I když necháme stranou, že podle toho, co napsal na začátku, není komunismus režim, ale politický systém bolševického Ruska, je druhé tvrzení na první pohled absurdní. Pokud jde o to první, je to složitější: úsilí o světovládu, provázené mesianismem, je příznačné pro Rusko od chvíle, kdy se vymanilo z mongolské poroby (Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět) a mesianismus byl součástí i bolševického pseudonáboženství. Pokud jde o dnešní postkomunistické Rusko, dá se v současné době s jistotou říci, že by velmi rádo obnovilo v co největší míře svůj vliv na územích, o které v důsledku rozpadu „SSSR“ přišlo: to se týká i nás, a není to v našem zájmu. Je těžké zbavit se dojmu, že právě tohle se Bělohradský pokouší jaksi zamluvit.

A konečně k brutalizaci veřejného diskursu patří i pasáže, které vypadají jako příspěvky do soutěže o největší nehoráznost. Bělohradský např. tvrdí: „Koncentrační tábory a nucené přemisťování obyvatel byly (a jsou) běžným nástrojem kontroly dobytých území“. Jenže za prvé, nejde o to, zda jsou běžným prostředkem, ale o to, zda jsou politicky a morálně správným nástrojem. A za druhé, Bělohradského pojetí „koncentračního tábora“ je podivně nafouklé. Koncentračním táborem sui genesis je (s odvolávkou na Havla) např. automobilka Volkswagen, polovojenské soustředění mládeže a mají s ním prý hodně společného i „některá sídliště“. Při takové nesmyslné extenzi se snadno přehlídne rozdíl mezi Osvětimí a Guantanámem, i skutečnost, že západní spojenci se po porážce Hitlera ve „své“ části Německa bez koncentračních táborů v pravém slova smyslu a bez nuceného přemisťování obyvatelstva obešli (něco jiného je, že „přemisťování“ Rusům a jejich spojencům v Postupimi požehnali, to si mohli odpustit). Existuje rozdíl mezi způsobem, jak zacházelo s obyvatelstvem poražených zemí nacistické Německo, a jak zacházeli s obyvatelstvem poraženého Německa západní spojenci. Tento rozdíl není absolutní (lidé jsou nedokonalí), ale je zcela podstatný a neměl by být zakrýván intelektuálním mlžením.

Nebo: podle Bělohradského „největším vražděním v našich dějinách bylo šíření křesťanství“. Tedy nejen, že by šíření křesťanství provázelo největší vraždění, ale toto vraždění byla přímo jeho podstata. Bělohradský mluví v této souvislosti o „latinské Americe“. Ve skutečnosti příchod křesťanství znamenal zrovna tam konec (předkřesťanského) náboženství, jehož součástí bylo pravidelné každoroční rituální vraždění desetitisíců lidí. Při obracení na křesťanství bylo použito násilí (i kolonizátoři byli hříšní lidé, jenže po dobrém by to určitě nebylo šlo), důležité je, že nové náboženství bylo mimo jiné nesrovnatelně lidštější a znamenalo velký pokrok.

A konečně: Podle Bělohradského „každá idea, která se definuje jako univerzálně platná a propojí se se státní mocí, připravuje miliony lidí o život.“ To je pozoruhodné: platí to i o idei lidských a občanských práv, na nichž od osvícenství stojí demokratické režimy včetně toho našeho nynějšího? A naše pojetí lidských a občanských práv má křesťanský základ: vychází z rovnosti lidí před Bohem, s příkazem lásky k bližnímu, s vědomím nekonečné hodnoty nesmrtelné lidské duše a v oddělení císařova a Božího. Na tomto základě vyrostl v osvícenství sekulární stát, v němž se křesťanská víra jeho tvůrců, občanů, neprojevuje pomocí institucí (církve jsou organizace nepolitické), ale osobním vkladem. Současný vývoj západní civilizace a kuriozní úvahy, jako jsou např. ty Václava Bělohradského, bohužel naznačují, že pokud se tento stát dostane do rukou pohanů, nezbude z něho nakonec kámen na kameni.

3. srpna 2009