Zhroutil se režim sám od sebe?

Václav Klaus uzavřel cyklus, pořádaný v pražském Karolinu Americkým institutem pro politické a ekonomické systémy. Ve své přednášce vyjádřil mj. názor, že ve střední Evropě se přeceňuje role jednotlivců při pádu komunismu a zapomíná se na celkovou vyčerpanost tehdejších komunistických režimů. „Od počátku jsem obhajoval spíše nepopulární koncept, že komunismus nebyl poražen, ale zkolaboval, že se prostě rozpustil.“ Byl slabý, starý, vyčerpaný, a zbavený obsahu, nemohl už existovat o mnoho déle. „Někteří lidé nejsou z této interpretace šťastní, protože zásadně umenšuje jejich roli v procesu.“

Je třeba si napřed ujasnit, o čem Klaus mluví. Pojem „komunismus“ je všeobsáhle mlhavý a mluvit o „komunistických režimech ve střední Evropě“ je nepřesné. Ze souvislosti je zjevné, že má na mysli transformaci ruského koloniálního impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let, provázenou jeho částečným rozpadem a osvobozením jeho evropských kolonií. Forma vlády před rozpadem bylo modernizované ruské samoděržaví, jakýmsi pseudonáboženstvím upravený marxismus („vědecký komunismus“). Klaus mluví zjevně najednou o rozpadu impéria a jeho ideologie (problém je v tom, že ideologie vzala za své, kdežto impérium existuje dál a nabírá právě síly k dalšímu rozmachu). Podle Klause se „komunismus“ rozpadl sám od sebe, protože jeho potenciál se vyčerpal. Byli jsme tedy v podstatě jen nedobrovolnými a užaslými diváky rozsáhlého politického dění, které se převalilo přes naše hlavy jako nějaká přírodní katastrofa.

Ve skutečnosti dějinné události, které na první pohled působí dojmem, že se udály jaksi „samy od sebe“, se většinou staly proto, že spousta lidí nebylo schopna udělat to, co udělat měla: ať už z hlouposti a neschopnosti, z lenosti nebo ze zbabělosti. Tím se otvírá prostor pro chytré, schopné, pracovité a odvážné – často ovšem pro schopné všeho. Věci, které působí dojmem, že se staly samy od sebe, samy o sobě nemohou vést k ničemu pozitivnímu – jsou svou povahou negativní, znamenají útlum a rozvrat.

Naproti tomu na věcech pozitivních – a to, o čem Klaus hovoří, bylo pro nás událostí velmi pozitivní – se podílela a podílí svými aktivitami spousta lidí. Otázka samozřejmě je, zda se jejich podíl nepřeceňuje nebo naopak nepodceňuje a zda v jejich činnosti převažují pozitiva nebo negativa. To je třeba případ od případu kriticky posoudit. Zásadní věc ale je: to, čemu říkáme dějiny, se jako obrovitá mozaika skládá ze svobodných činů lidí, kteří jsou za to, co dělají, zodpovědní, a mají být za to souzeni, tj. hodnoceni.

A tak i otřes ruského impéria na přelomu 80. a 90. let minulého století zapříčinili a využili jednající lidé.

Především poststalinská bolševická garnitura, neschopná provozovat jinou politiku než politiku hrubé síly. Dostala se do slepé uličky a utrpěla katastrofální neúspěch v Afghánistánu – přecenili své síly a podcenili protivníka, který při všech svých zvláštnostech měl tu výhodu, že bojoval za svobodu a proti okupantům.

Dále Reaganova garnitura, která se rozhodla provozovat vůči Rusku tvrdou a nekompromisní politiku, jaká neměla od konce druhé světové války obdoby. Brežněvovské ruské vedení bylo podrobeno zkoušce, v níž za daných okolností mělo minimální šanci obstát.

Za třetí je třeba zmínit Gorbačovův pokus o reformu ruského politického systému. Gorbačov a jeho spolupracovníci v reformě neuspěli (bolševický systém nebyl reformovatelný), ale jejich pokus byl na ruské poměry dalekosáhlý a poctivě míněný, takže Rusko nebylo zničeno, jen oslabeno, a všechno proběhlo neuvěřitelně klidným způsobem (mluvím o Gorbačovově období).

A konečně dlouhodobý a spontánní odpor intelektuálních elit a obyvatelstva evropských ruských kolonií. Váha odporu je samozřejmě různá, široce založené lidové hnutí v Polsku (Solidaritu) se už Rusům a jejich polským pomocníkům nepodařilo potlačit, v Maďarsku se zase postupně hroutila neviditelná hranice mezi oficiální sférou a opozicí. To, co se dálo u nás, bylo o dost skrovnější, ale v procesu změny systému i to mělo pozitivní význam (Klaus je zbytečně skromný, nebyl tu jen Havel a disent, díky Klausovým aktivitám za normalizace nebyl problém dát po převratu dohromady tým ekonomických odborníků, schopný provést ekonomickou transformaci v zásadě bez bolševických rudimentů).

Zdá se, že Václavu Klausovi k stáru už neslouží zrak. Při pohledu nazpátek vidí jakýsi „systém“, pohádkového dědečka, který byl už stařičký a tak se složil, a nanejvýš ještě (to řekl před časem při jiné příležitosti) „sabotážní“ aktivity české veřejnosti, spočívající ve víkendových soukromých aktivitách, flákání v práci a snad, nedej bože, i přikrádání. Zřejmě chtěl říci něco objevného a bolestně kritického na adresu svých věčných disidentských rivalů. Místo toho máme před sebou obraz světa, v němž na tom, co člověk myslí a co dělá, dvakrát moc nezáleží: světa, jehož hybnou silou je lhostejnost a cynismus.

26. července 2009