ARCHIV

Poněkud sklerotické vzpomínání

Nedá se nic dělat, problém „vyhánění, nuceného přesídlení a deportací“ ve střední Evropě je – už jen pokud jde o rozsah - především problém vyhnaných německých menšin. (Holocaust svou obludností patří do zcela jiné kategorie). Pro Čechy je naléhavý navíc ještě tím, že česká politika se na prosazení „odsunu“ aktivně podílela a měla přitom podporu velké části veřejnosti. To je jistý rozdíl od Polska, kde vládla anarchie, a od Maďarska, kde bylo třeba napřed zlomit odpor řady politiků i intelektuálů.

Pro ty, kteří deportace prováděli, i pro ty, kteří je schválili a trpěli, je obtížné se s nimi vyrovnat, protože to bylo Hitlerovo Německo, kdo svévolně rozpoutal doposud nejstrašnější válečný konflikt lidských dějin. Jeho vojenská a policejní mašinerie se dopustila mimořádně ohavných masových zločinů. Hlavní zásadou Hitlerova režimu ovšem bylo, že proti nepříteli je všechno dovoleno (mimochodem, zásada, kterou hitlerismus sdílí s leninismem). Je zcela podstatné, že ve válce se střetli přívrženci zásady, že proti nepříteli je všechno dovoleno, s těmi, kteří tuto zásadu ze zcela podstatných důvodů nesdílejí. Dodržet přesvědčení, že proti nepříteli není všechno dovoleno, v boji s nepřítelem, který se řídí tím, že dovoleno je všechno, je mimořádně obtížné a většinou se to nepovede. Proto je důležité dobrat se toho, kde se to nepovedlo, a vyvodit z toho důsledky. Nejnovější petice středoevropských politiků a intelektuálů s květnatým názvem „Společná vzpomínka jako krok do budoucnosti“ je daleko spíš snahou minulost zamluvit.

Pro spravedlnost je třeba uvést, že první krok šejdrem udělal už Svaz vyhnanců, když se rozhodl zřídit Centrum proti vyhánění ne jako čistě německou záležitost, ale s jakýmsi evropským či světovým přesahem – nepochybně proto, aby věci dodal větší váhu a postavil se do čela jakési univerzální iniciativě. Tím ovšem otevřel dveře dalším Středoevropanům, kterých se problém vyhnání Němců dotýká: když je to takhle otevřená věc, i my do toho máme co mluvit. A „dialog, vedený nadnárodně na různých společenských úrovních“ míří neodvratně k tomu, čemu chtěli autoři petice údajně zabránit, totiž že si národy budou navzájem vyčítat své utrpení.

To by bylo samozřejmě kontraproduktivní. Je zapotřebí, aby se nejprve každý sám pro sebe vyrovnal se svým podílem na tom, o co jde, a to není vyhnání obecně, ale docela konkrétní případ, v němž má prsty, v českém případě vyhnání sudetských Němců. Jakmile to udělá, nebude problém dobrat se „nadnárodně“ „společné koncepce“.

Vzato z českého hlediska, obsahuje text výzvy spoustu mlžení. Základem sdělení je varování před projektem Nadace vyhnanců, který prý vyvolává nedůvěru u sousedů a nemůže být ve společném zájmu našich zemí. Hrozí totiž, že by národy „opomíjely různé příčiny a kontexty vyhánění“. Druhá zcela zásadní věc je tvrzení, že vyhánění znamená bezpráví „z dnešního hlediska“ a že je musíme odsoudit „do budoucnosti“. Přitom vyhánění je pro Evropany bezpráví nejpozději od té doby, co se v osmnáctém a devatenáctém století prosadila myšlenka lidských práv (jejíž kořeny jsou ještě daleko starší). Proto je třeba odsoudit vyhánění i „do minulosti“. A do budoucna se na tom dnes bez problému shodne dokonce i taková OSN.

Pokud jde o „různé příčiny a kontexty“, zaznívá tu oblíbená česká myšlenka příčiny a následku: dějinné události jsou podle ní neúprosný kauzální řetězec příčin a následků. To, co jsme udělali, má nevyvratitelné příčiny, takže za to nemůžeme. Ve skutečnosti jsou dějiny řetězem činů svobodných lidí, kteří se rozhodují podle důvodů, které jsou dobré nebo špatné, jsou za své činy odpovědní a proto jejich činy podléhají soudu dějin. Smysl takového soudu je veskrze pozitivní: aby se viníci polepšili a zločiny neopakovaly. Teorii „příčiny a následku“ se ve spolupráci českých alibistů s německými masochisty podařilo zapracovat do Česko-německé deklarace a nyní se přelila i do nejnovější Výzvy.

U nás se totiž výzvě „psát historii společně a společně ji připomínat“ rozumí následovně: Češi pochopí, že „Odsun“ znamenal pro řadu „odsouvaných“ utrpení. „Odsunutí“ na oplátku pochopí, že Češi tenkrát nemohli dělat nic jiného. Takováto pokřivená podoba nejnovějších českých a středoevropských dějin není ani v našem národním zájmu: protože jen správné pojmenování poklesků a hříchů minulosti zabrání tomu, aby se v budoucnosti opakovaly. Výzva „Společná vzpomínka jako krok do budoucnosti“ nám tento úkol spíš komplikuje.

Mladá fronta Dnes 23. července 2003