Politické vyznání

K následujícím řádkům mne vede přesvědčení, že bych měl pokusit zformulovat souhrnně a stručně politické zásady, které mi připadají správné a z nichž se snažím vycházet. Ne snad nějaký politický program (na to nemám), ale jen jakési schéma nebo základní koncept. Kdoví, jak dlouho budu mít ještě možnost a schopnost se veřejně vyjadřovat.

Angažoval jsem se v praktické politice před listopadem 1989 (Demokratická iniciativa) a v prvních dvou letech po převratu. Byl jsem tehdy přesvědčen (a dodnes si za tím stojím), že je to v situaci, kdy se vytvářejí předpoklady pro demokratické uspořádání české společnosti, moje povinnost. Bolestně jsem přitom pociťoval některá omezení, která mi bránila optimálně plnit to, co jsem si předsevzal. Neměl jsem odpovídající vzdělání (právní a ekonomické), pro aktivního politika nezbytné. Neměl jsem dostatečné jazykové vybavení (neumím pořádně anglicky). Bylo pro mne úlevou, když jsem se pak mohl věnovat pedagogické činnosti na univerzitě a především publicistice, již považuji od roku 1993 za své hlavní životní poslání.

Nemyslím si, že by politická strana, založená na zásadách, které tu dávám k dispozici, měla dnes nějakou naději na úspěch. Vůbec mi to nevadí. Stačilo by mi, kdyby se ty řádky jednou v budoucnu někomu hodily. Ať už jako inspirace nebo jako text, od něhož se kriticky distancuje při formulaci vlastních zásad.

Budu se postupně věnovat dvěma okruhům: nejprve jakémusi základnímu politickému konceptu a pak otázkám zajištění národní bezpečnosti.

Následující teze by se snad jednou mohly stát východiskem ke vzniku strany, která by nesla označení křesťanskoliberální. Víceméně pro pořádek uvádím základní charakteristiky politického uspořádání: sekulární stát, postavený na oddělení státních mocí, na zastupitelském systému, přičemž zastupitelé jsou voleni ve všeobecných tajných volbách. Výkonná moc se odpovídá zastupitelstvu. Existuje nezávislé soudnictví, do jehož jurisdikce spadají i akty výkonné moci. Stát tvoří společnost svobodných občanů, jimž jsou zaručeny základní politické svobody, zejména svoboda projevu, shromažďovací a sdružovací a svoboda vlastnit a podnikat. Kromě ústřední a státní mloci existuje regionální a komunální samospráva, jejíž kompetence jsou stanovena podle principu subsidiarity. Na kontrole státní moci se podstatnou měrou podílejí svobodná média. Veškeré politické aktivity jsou upraveny zákonem, přičemž vše, co není výslovně zakázáno, je povoleno.

Podstatné je, že demokratické a liberální uspořádání společnosti se odvozuje z křesťanství. Rovnost lidí před zákonem (demokratická složka) z rovnosti lidí před Bohem. A jedinec, jeho svoboda a materiální i duchovní prospěch jako konečný smysl veškerého státního uspořádání z nekonečné hodnoty nesmrtelné lidské duše, obdařené nadějí ve spasení (liberální složka). Smyslem státního uspořádání je vytvořit podmínky, které občanům po materiální stránce ulehčí naplnění jejich jedinečného poslání na světě.

Z toho plyne, že toto uspořádání společnosti může být plně funkční jen v křesťanské společnosti. Tj. tam, kde základním stavebním kamenem je věřící člověk. Liberální demokracie, která postrádá tento základ, degeneruje. (Víra přitom není nějaký politický závazek, vznášející se nad státem jako politická povinnost pro občany, ale spontánní osobní vklad každého účastníka politického dění; křesťanské instituce se nemají plést do politiky – snad kromě úplně výjimečných, mezních situací -, protože v tom není jejich smysl. Taky tím nechci stanovit občanskou povinnost být věřícím křesťanem, jenom vyjádřit své hluboké přesvědčení, že společenství, které se nesestává z věřících lidí, nemůže být opravdu demokratické).

Příkladem degenerace demokracie jsou tzv. politická korektnost a multikulturalismus. Obojí má jakýsi reálný základ – ohledy k bližnímu. Na tomto základu je vztyčena obludná stavba, bránící svobodné komunikaci a snižující to, v co člověk věří, na jednu náhodnou možnost z mnoha možností rovnocenných. Ve skutečnosti tam, kde ohledy na druhé brání smysluplné, nutné a svobodné komunikaci, má svoboda komunikace přednost, a tolerance k jinakosti nesmí jít tak daleko, aby podkopávala samotné (křesťanské, jak bylo řečeno) základy liberální demokracie.

(pokračování)

19. července 2009