Odpověď Václavu Bělohradskému

Právo uveřejnilo dne 23. 5. stať Václava Bělohradského „Nečitelná země“. Tato stať je nesporně zajímavá a jistě si zaslouží kritické posouzení.

1. Morální kýč?

Nejprve se zastavím u sousloví „morální kýč“, které se ve stati objevuje několikrát. Bohužel, není nikde přesně definováno; Václav Bělohradský jakoby předpokládal, že je každému vzdělanému člověku jasné, oč jde. Odvážím se riskovat, že budu považován za nedovzdělance, ale u tohoto termínu, který se v Bělohradského stati objevuje vícekrát, se na chvíli zastavím.

Kýč je slovo používané téměř výhradně v souvislosti s uměním, ale i v této jemu vlastní oblasti jsou s ním potíže. Kýč nelze přesně definovat a jistě i hodně kritičtí lidé připustí, že hranice mezi „pravým“ či „skutečným“ uměním a kýčem je velice mlhavá. To, co jeden člověk bude považovat ještě za umění, druhý bude již považovat za kýč. Pokud se Bělohradský rozhodne si toto slovo vypůjčit z oblasti umění a aplikovat ho na politiku, ocenil bych, kdyby se přeci jenom pokusil o určité vymezení tohoto slova.

Pokusím se tedy dešifrovat, co tím myslí. Vyjdu z citátu, který se mi jeví jako proto toto bádání nejvhodnější: Politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, byla jako už tolikrát v minulosti nahrazena morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu“.

Jestli Bělohradskému dobře rozumím, chce říci, že v politice by nemělo jít o boj dobra proti zlu, tedy o morálku. S tímto svým názorem docela dobře zapadá do „českého diskurzu“, o kterém hovoří. V tomto bodě Bělohradský s „českou mediální scénou“ souzní. Pokud politik hanebně opustí svou ženu, která obětovala kus svého života jeho politické kariéře, činí si „česká mediální scéna“ starosti, aby ho někdo náhodou neodsuzoval, protože morálka a osobní věci do politiky údajně nepatří.

Ve skutečnosti ovšem politika vždy nějak s bojem dobra proti zlu souvisí, ať chceme nebo nechceme. Ostatně, kdyby to tak nebylo, neměla by valného významu. Pokud nějaký levicový politik horuje za zvýšení důchodů, činí tak – alespoň doufám – z určitého dobrého motivu: Považuje za dobré, abychom nenechali staré lidi strádat. Pokud nějaký pravicový politik horuje za důchodovou reformu, může tak činit rovněž z pozitivních důvodů: Chce, aby hospodaření státu bylo průhledné, protože to nám umožní nezanechat budoucím generacím beznadějně zadlužený stát. Pokud někdo horuje proti Dělnické straně, bylo by špatné, kdyby tak činil z jiných důvodů než morálních: Opravdu není správné násilím potlačovat kteroukoli etnickou skupinu. Pokud Jiří Čunek nebo někdo jiný horuje proti tomu, aby lidé, kteří mohou pracovat, pobírali sociální dávky, má k tomu rovněž morální důvod.

Problém s politikou není v tom, že z ní někdo dělá boj dobra proti zlu. Náš problém je v tom, že se morálkou vůbec nezabýváme. Domníváme se, že se bez ní můžeme obejít. Protože o ní nemluvíme, nejsou nám pak někdy jasné ani naše vlastní motivy. Pokud nevěříme, že existují určité morální imperativy, nedokážeme pochopitelně řešit situace, kdy se dva morální imperativy střetávají (například zodpovědnost a milosrdenství).

Nejasnost v otázkách morálky bytostně souvisí s nejasnostmi v otázkách náboženství a s ním souvisící antropologie. Člověk, který věří v Boha a zná věrouku, ví, že základním morálním bojištěm je mé vlastní srdce a má vlastní mysl. V každém z nás se střetávají nejrůznější motivy – některé šlechetné, jiné nešlechetné. Člověk, který se setkal s Bohem a jehož svědomí je tudíž kultivováno, ví, že velkým problémem každého z nás je slepota vůči vlastním nešlechetným motivům. Ten, kdo si tyto věci připouští, nemusí v politice ztrácet rozhodnost. Samozřejmě bude opatrný na to, aby svým politickým protivníkům podsouval samé negativní motivy a sám u sebe předpokládal jenom ty pozitivní. Mám za to, že o to konec konců Václavu Bělohradskému jde – a naprosto právem. Řešením ovšem není méně morálky – právě naopak.

Pokud si připustíme, že my sami můžeme mít negativní motivy, aniž to tušíme, budeme si dávat mnohem větší pozor na černobílé vidění světa a budeme velice šetřit s démonizací našich politických protivníků. To ale neznamená, že by politika konec konců nebyla bojem dobra a zla. Když se bojovalo za zrušení otroctví, bylo zrušení otroctví dobrem a zachování otroctví zlem. Nebo o tom Václav Bělohradský pochybuje? Stejně tak považujeme za dobré, pokud je trestáno úmyslné ublížení na zdraví, a za zlé, pokud takový čin někomu prochází. Samozřejmě, ne všechny otázky jsou takto jednoduché. Kupříkladu v současnosti se u nás zvedla vlna nevole, když byli k podmíněným trestům odsouzeni lidé, kteří pro svou nedbalost zavinili smrt druhého člověka při dopravní nehodě. Podle mého mínění se zvedla právem. To všechno jsou morální otázky a budeme-li se tvářit, že nikoli, bude ve společnosti stále větší chaos a stále silnější pocit, že s naší justicí je něco zásadního v nepořádku.

Souhlasím s Václavem Bělohradským, že není správné jednu stranu démonizovat a druhou prohlašovat za andělskou; řešení ale nevidím v tom, že se budeme morálními soudy zabývat méně. Naopak, je třeba se morálkou zabývat více. A to i teoreticky. Bez teorie to totiž nejde. Morálka bez teorie je „politická korektnost“, která otevřeně nepřizná, proč něco považuje za morální a jiné zase nikoli. Jenže nepřiznaná východiska mohou znamenat – a často také znamenají – zvůli.

2. Zastydlý antikomunismus ?

Hned na počátku své statě uvádí Bělohradský myšlenku, kterou považuji za velmi originální – zatím jsem se s ní nesetkal. Jestli je to tím, že jsem málo sečtělý, pak se omlouvám. Morálním jádrem disentu před rokem 1989 nebyla kritika komunismu, ale průmyslové modernosti; ne kritika zločinů jedné ze dvou částí, do nichž byl rozdělen svět, ale zločinu, kterým bylo samo rozdělení světa. Řadu disidentů jsem dobře znal; s některými jsem topil ve stejné kotelně. Nepamatuji se, že by někdy někdo z nich sám sobě takto rozuměl, ale třeba se k tomu vyjádří sami. Pokud ale Bělohradský píše, že nešlo o kritiku zločinů jedné ze dvou částí, ale zločinu, kterým bylo samo rozdělení světa, pak si musí nechat líbit otázku, zda toto rozdělení bylo dílem obou těchto částí? Pokud vím, obyvatelé demokratických států Západní civilizace nepotřebovali výjezdní doložku, aby nás mohli navštívit. Pokud vím, ostraha hranic byla mnohem důkladnější na té „naší“ straně, protože příliš nehrozilo, že by občané zmíněných států masově utíkali do komunistického tábora. Pokud vím, komunističtí novináři na Západě nebyli vystaveni stejným omezením jako západní novináři u nás. Ne, pokud se nám pan Bělohradský snaží tvrdit, že to s tím rozdělením světa bylo tak nějak „fifty-fifty“, pak je třeba jeho tezi rázně odmítnout.

Zatímco se mi zdá, že se tak trochu pokouší dát rovnítko mezi Západ a „socialistický tábor“, zásadně odmítá rovnítko mezi komunismem a nacismem. Nerozumím ani jednomu z těchto postojů. Pro mě byl rozdíl mezi Západem a Východem skutečně rozdíl mezi svobodou (jakkoli nedokonalou) a otroctvím (jakkoli nedokonalým), zatímco mezi komunismem a nacismem vidím víc podobností než rozdílů. Aniž bych chtěl ty rozdíly bagatelizovat, zásadní podobnosti vidím v následujících bodech:

Obě tyto ideologie počítaly s kolektivní vinou celých rozsáhlých skupin obyvatelstva, které byly nemilosrdně likvidovány. V prvním případě byly tyto skupiny definovány etnicky či kulturně (Romové, Židé), v druhém případě sociálně (kulaci, potažmo soukromě hospodařící rolníci vůbec, a „kapitalisté“.) Obě ideologie tyto skupiny systematicky likvidovaly. Obě dokázaly využívat demokratických mechanismů, aby posléze demokracii zrušily. Obě se chovaly velmi nepřátelsky vůči církvím. Obě byly násilnické a jejich „bezpečnostní“ složky mučily své odpůrce. Ano, srp a kladivo ve mně vzbuzují podobné pocity jako hákový kříž.

Václav Bělohradský se pozastavuje nad tím, že Česko se snaží hájit lidská práva na Kubě nebo v Tibetu, nikoli ale v Mexiku. Milý pane Bělohradský, to má jednoduché vysvětlení. Jsme, jak víte, malá země, a s Kubou jsme udělali jisté zkušenosti. Za komunismu u nás hodně Kubánců studovalo a řada Čechů byla na Kubě, ať už jako technici v dobách komunismu, ať už jako turisté v dobách spíše pozdějších. Proto dění na tomto ostrově sledujeme možná s větším zájmem než dění v Mexiku. Dávám vám plně za pravdu, že to, co se děje v Mexiku, zasluhuje naší pozornosti a je skutečně velmi nebezpečné, ale moc mi nesedí argument, že Češi by se měli vyjadřovat ke všem ohniskům zla na celém světě. Já rád vyvěsím tibetskou vlajku, i když jsem si vědom, že v Číně je pronásledováno mnohem více křesťanů než tibetských buddhistů, ač těch se zastává kdekdo, kdežto pronásledování křesťanů zůstává bez povšimnutí téměř všech. Západoevropští levicoví intelektuálové o tom asi ani nevědí, a možná by byli dokonce rádi.

Václav Bělohradský má ovšem pravdu v tom, že Maďaři nebo Poláci přinesli v komunistických dobách větší oběti než Češi nebo Slováci. Přitom tam komunistická strana nebyla nikdy tak silná jako v naší zemi. Možná, že příčinou zastydlého antikomunismu je zastydlý komunismus. Polsko ani Maďarsko nemají žádný ekvivalent „Komunistické strany Čech a Moravy“; klasičtí komunisté tam nezískávají stabilně 10 – 15 % hlasů ve volbách. Je možno namítnout, že místní komunistické strany se transformovaly na strany socialistické a že bývalí komunisté pokračují v těchto stranách. Na tuto námitku odpovídám: No právě. Proč se naši komunisté netransformovali? Nu, oni se vlastně do určité míry transformovali – jednak do ČSSD, v menší míře do ODS. Ale jádro si jméno nezmění! Proč? Protože na jménu záleží. Kdyby si komunisté změnili jméno, už by pro ně lidé tolik nehlasovali – volili by spíše ČSSD. Komunisté ale u nás pořád jsou – a záleží jim na originálu, ne na nějakých napodobeninách. A protože u nás k žádnému vyrovnání s komunismem nedošlo, zůstává aktuální i antikomunismus.

3. Vztah k Rusku

Václav Bělohradský mluví o „protiruské vášni“. Nu, nevím, zda bych svůj vztah k Rusku nazval „protiruskou vášní“, ale přiznám se bez mučení, že mám z Ruska strach. Rusko se nijak netají touhou po obnově svého impéria a také v tom podniká účinné kroky. Pochopitelně na to nyní jde spíše přes ekonomiku, ale jak ukázal případ Gruzie, když na to přijde, použije i staré „dobré“ vojenské metody. Znepokojení nad ruskou agresí vůči Gruzii je tedy zcela namístě. Přitom dávám panu Bělohradskému za pravdu, že uznání Kosova bylo velice, velice problematické, a že gruzínský prezident Saakašvili rozhodně není prototypem demokratického politika. Souhlasím i s tím, že Kosovu, Čečensku, Abcházii a Jižní Osetii by se mělo měřit stejným metrem, nebo že by se mělo naprosto jasně zdůvodnit, z jakých důvodů se tak neděje. Pan Bělohradský se ovšem mýlí, pokud se domnívá, že česká mediální scéna byla kupříkladu v otázkách Kosova jednotná. Ani zdaleka ne.

Vztah k Rusku vidím jako naprosto legitimní a velké téma české politiky počátku 21. století a nijak se netajím, co by mělo být naším cílem: Udělat vše proto, abychom se znovu neocitli ve sféře ruského vlivu. Cesta, kterou toho dosáhnout, ovšem není jasně vidět. Zabrání naše aktivní členství v EU tomu, aby se Německo, případně i Itálie a Francie dohodly s Ruskem o tom, jaký bude osud menších národů střední Evropy, nebo nikoli? Nebudu tajit, že v této otázce váhám. Jist jsem si jediným: Měli bychom hledat co nejužší spojenectví s Poláky, Maďary, Slováky a třemi pobaltskými státy, neboť nás spojuje podobná historická zkušenost.

Konečně musím dát panu Bělohradskému za pravdu v jedné věci: Bylo by dobré, kdybychom měli ve vztahu k Evropské unii jasnou, čitelnou pozici. Přestože naše východiska i závěry se v mnohém diametrálně liší, shodnu se s ním patrně i v tom, co brání, abychom takovou pozici měli. Je to naše provinciálnost. ODS a ČSSD se patrně dohodnou na rozdělení pozic v různých správních radách, ale asi neodolají pokušení veškerou problematiku EU proměnit v prostředek domácího politického boje. Rozhodně nemohu souhlasit s tím, jak pan Bělohradský bagatelizuje pád Topolánkovy vlády během předsednictví. Byl to projev nesmyslné zášti pana Paroubka a dalších sociálních demokratů, kteří se prostě nezastavili před ničím, jen aby Topolánkovi ublížili. Byl to projev hlubokého odcizení české společnosti. Nedomnívám se ale, že by analýzy pana Bělohradského k jeho překonání mohly nějak pomoci.

Dan Drápal, 12. června 2009.