Tomáš Zahradníček tepe Američany a jejich přisluhovače

Tomáš Zahradníček píše v Mladé frontě dnes z 24. června (Chudák hrdina špion Kukliński) o případu důstojníka polského generálního štábu, který v době komunismu předával deset let Američanům tajné dokumenty Varšavské smlouvy a v roce 1981 uprchl do USA (Zahradníček ovšem píše „utekl“, což znamená něco pejorativního: zbaběle se vyhnul se tomu, aby čelil neblahým důsledkům své činnosti). V Polsku kolem případu probíhá podobná debata jako u nás o bratřích Mašínech, Kuklińského totiž polské soudy odmítly rehabilitovat. A ze Zahradníčkova článku vyplývá, že se Kuklińského zastávají i Američané, pro něž pracoval.

Zahradníček se pozastavuje nad tím, že jakýsi polský filmový dokument, údajně Kuklińského líčí jako „spasitele světa před třetí světovou válkou“. „Těžko přijímat stanovisko, podle něhož je spolupráce s jejich (americkou, bd) tajnou službou bezproblémový životní krok a důstojníci cizích zemí, kteří se do ní na vlastní pěst hlásí, planetární hrdinové.“

Otázka, kterou ten případ nabuzuje ovšem nezní, jde-li o planetárního hrdinu a spasitele před třetí světovou válkou, nebo ne. To jsou nadnesené a lehce demagogické formulace. Nýbrž nakolik je takový krok morálně ospravedlnitelný a nakolik ho lze naopak považovat za zradu. Je zjevné, že se to nedá odpovědět globálně, pro všechny, co se tak rozhodli, ale jedině případ od případu, a že posoudit to bude daleko těžší, než si Zahradníček myslí.

Především je zjevná hloupost paušalizovat: „Práce v bezpečnostních složkách bude v citlivějších povahách vždy nabuzovat morální otázky.“ Jistě, že každý se pro tu práci nehodí. Totéž platí o policii, kriminalisté se např. neobejdou bez lidí „z druhé strany barikády“, kteří jim zprostředkují informace. Jenže tajné služby i policie jsou i v demokratických státech nutně zapotřebí k zajištění bezpečnosti občanů. V tomto smyslu je to práce jako každá jiná a nikdo nemá právo nad ní a priori ohrnovat nos. „Každá země se musí v této (bezpečnostní, bd) oblasti chránit před tím, aby se jim velitelské štáby měnily v holubník“. Jistě, to platilo i pro hitlerovské Německo.

Americké stanovisko podle Zahradníčka zní: „Polsko… bylo sovětskou kolonií a USA globální vlastí všech demokratů.“ Dejme tomu, že ta druhá charakteristika je citát a ne jen zlomyslná Zahradníčkova interpretace. Pak se ovšem dá říci, že to první je pravda do slova a do písmene, to druhé je přepjaté, protože všechny demokracie se vyznačují tím, že mají spoustu slabin a chyb (slabiny a chyby nemají jen totalitní státy, protože všem domácím kritikům dokážou účinnými prostředky zavřít hubu). USA byly ovšem v době studené války při všech svých chybách a slabinách zemí tisíckrát lepší, dokonalejší a slušnější než rudé ruské impérium („SSSR“) a jako silná velmoc mohly přispět ke svobodě Polska, což se nakonec taky stalo. Z toho důvodu není možné nikoho, kdo spolupracoval s americkými tajnými službami, a priori označit za morálně pochybné individuum. Přesněji řečeno je to drzost.

„Velitelské sbory … armád“ (menších států, bd) musely strávit situace, „kdy se jejich představy o správném konání a službě vlasti dostávaly do rozporu s praxí a plány dominantních spojenců, kteří se navíc během jejich kariéry měnili.“ Čili: malí a slabí musí leccos spolknout. To je zásada dosti cynická, zvláště když ji z této všeobecné roviny přeneseme do konkrétní, o niž jde, a aplikujeme na silné rudé Rusko a jeho malé a slabé evropské kolonie. Dominantní spojenec (slovo spojenec je v tomto případě moc hezké) a jeho domácí přisluhovači příslušníkům velitelských sborů jejich morální dilema hned na začátku výrazně zjednodušili tím, že ty, kteří včas, jak by řekl pan Zahradníček, neutekli, vyrazili a většinou nevíc ještě zavřeli, případně pověsili. Pokud ve velitelském sboru za těchto okolností někdo z „bývalých“ zůstal sedět, je obtížné se na něho dívat jinak než jako na ostatní, co tam seděli, totiž jako na zrádce.

„Spojené státy by patrně byly tím posledním, kdo by projevil uznání pro důstojníka spřátelené armády, který by sbalil dokumentaci o zacházení s Iráčany ve vyšetřovnách v třetích zemích a odletěl s ní někam na Mars se zdůvodněním, že jako humanista nemohl jinak.“ Problém je v tom, že na Mars se jednak odletět nedá a jednak tam nejsou lidé. Záleží tedy i na tom, kam by tedy doopravdy s dokumentací odletěl. Kdyby ji dal např. k dispozici americkým médiím, zveřejnily by je, což se ostatně stalo, a americká média jsou taky Amerika, nebo snad ne?

Článek končí odvolávkou na autorova dědečka, vojáka z povolání, který „po vzniku Československa odešel do civilu a pro své mužské potomstvo vydal rozkaz: vyhýbejte se všem armádám na zemi, na moři i ve vzduchu, protože jsou v našich zeměpisných šířkách to poslední místo, kde můžete sloužit své vlasti.“ Jistě, v minulosti se často stalo, že nám naše armáda nebyla k ničemu. Z toho neplyne, že žádnou nepotřebujeme, ale že potřebujeme lepší armádu. Nebo si snad takový luxus jako je armáda, mohou dovolit jen tzv. silní dominantní spojenci?

Článek pana Zahradníčka je podivná směs demagogie, morální lhostejnosti a cynismu.

29. června 2009