Každý svého štěstí strůjcem

Jiří Paroubek navštívil Moskvu. Zúčastnil se sjezdu spřátelené strany „Spravedlivé Rusko“, což je jakási Putinova ochočená opozice v rámci „řízené demokracie“. Šťastnou shodou okolností byl na akci přítomen rovněž premiér Putin. Přičiněním hostitelů se oba braši potkali, padli si do oka a strávili asi hodinu v debatě mezi čtyřma očima. Paroubek prý ještě na cestě do Moskvy netušil, že se s Putinem setká. Už sama tato story je poměrně náročná na uvěření.

Obsah rozhovoru je z větší části zahalen rouškou tajemství. Paroubek se s pýchou přiznal, že mimo jiné hovořili o chystané zásadní schůzce Putina s Obamou (Rusové chtějí Američanům předložit svůj plán na společnou protiraketovou obranu a Paroubek se netajil tím, že on a jeho strana s dosavadními americkými plány nesouhlasí). Předseda ČSSD nejednal ovšem jen s Putinem, ale i s náměstkem ministra zahraničí a s lidmi z Medvěděvovy kanceláře. Zdá se, že v Moskvě si Paroubka jak se patří váží.

Ruská média údajně Paroubkovu návštěvu v Moskvě vůbec nezmínila. Paroubek ovšem poskytl rozhovor rozhlasové stanici FINAM FM. Sekundoval mu první tajemník ústřední rady „Spravedlivého Ruska“ a místopředseda Dumy Babakov. Předseda ČSSD si v rádiu dával úzkostlivě pozor na to, aby snad neřekl něco, co předtím nezmínil doma. Mluvil o bouřlivě se rozvíjejících hospodářských vztazích mezi oběma zeměmi, a dodal, že by je bylo třeba doplnit i o vztahy kulturní (o politice ani slovo). Předchozí vláda vztahy s Ruskem zanedbávala, jeho cílem bude hledat přátele v různých zemích, po celém světě, tam, kde je možné je najít. Sem patří samozřejmě i Rusko. Zároveň bude samozřejmě plnit všechny závazky k našim spojencům v NATO a v EU. Moderátor označil vyjádření za „diplomatické“, český posluchač se těžko zbavuje dojmu, že jde o jakousi kouřovou clonu. A Paroubek podle vlastních slov Putina pozval, aby, pokud se on stane českým premiérem, navštívil ČR jako jeden z prvních zahraničních státníků.

Shrnuto a podtrženo: sice ne zcela veřejná, ale zato masivní demonstrace oboustranné dobré vůle.

Paroubkovy pohnutky jsou celkem zjevné: jeho sen o vstupu do Strakovky hlavními dveřmi dostal po pádu Topolánkovy vlády jakési trhliny: ČSSD výrazně prohrála volby do EP, začaly jí klesat preference a propadly se i osobní preference jejího předsedy. Je zapotřebí získat voliče, touto politikou to půjde nejsnáze nalevo (komunisté jsou, byli a budou především mohutnou ruskou lobby v naší zemi).b Zároveň bude užitečné zabránit KSČM v pokusech o emancipaci a vydírání sociálních demokratů (o to se pokusili už při prezidentské volbě).

Dilema je postaveno jasně a na ostří nože: buď politika soustředěná na (západní) Evropu a USA, nebo syntéza Východu a Západu a otevřenost k Východu v duchu Edvarda Beneše (Paroubek ovšem není zdaleka v tak zoufalé situaci jako Beneš).

Ve volbách do Poslanecké sněmovny půjde tedy o hodně. Paroubek tvrdí, že nikoli o návrat před rok 1989 a o nastolení „komunismu“ a má samozřejmě pravdu. Žádný takový návrat není možný v Rusku a ani v dějinách všeobecně. Ruský komunistický režim i jeho ideologie („marxismus-leninismus“) se vyčerpaly. Byl to jen jeden dílčí pokus o tvůrčí navázání na staleté ruské tradice. Po zhroucení ruských pokusů o vybudování demokracie na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století přichází na řadu další, Putinova „řízená demokracie“. Jistě lepší než stalinismus, ale nebuďme příliš skromní: taky nic moc. A co je to vlastně „komunismus“, když zanedbáme jeho ruskou variantu? Chuchvalec mlhavých, neživotných utopických ideologií 19. století.

To, co nám kvůli nezodpovědné politice lidí jako Paroubek hrozí, je, že se znovu dostaneme do oblasti mocenského vlivu Ruska. Rusko je pořád ještě země po politické stránce podstatně zaostalejší než Západ, a jeho pojetí bratrství s trpaslíky je těžko rozeznat od mocenského diktátu. Naše zkušenosti jsou výmluvné, a jsou to, prosím, zkušenosti s Ruskem, i když si tenkrát nasadilo falešné fousy „Sovětského svazu“.

Jiří Paroubek svou moskevskou avantýrou znovu demonstroval míru své důvěryhodnosti. V příštích volbách půjde tedy o hodně. České politické strany nejsou jistě ideální, ale z tohoto hlediska si lze vybrat. Minimum je dosáhnout toho, aby ČSSD a KSČM nedaly společně dohromady většinu. A všechno bude tentokrát záležet jen a jen na nás, nejsme pod žádným tlakem. Proto se taky nebudeme moci v budoucnu sami před sebou a před našimi dětmi na co vymlouvat.

Lidové noviny 29. června 2009