My, Darwin a opice

Petr Hájek prohlásil před časem s trochu hysterickým patosem, že pokud si snad někdo myslí, že člověk povstal z opice, ať to nevztahuje na něho. Vyvolalo to všeobecné veselí, každý za tím cítil pokus o napodobení Václava Klause v jeho stavění světa z hlavy na nohy (nebo naopak).

V souvislosti s nedávným Darwinovýnm výročím se objevila spousta novinových článků o tom, že oslavenec definitivně zbořil mýtus o tom, že Bůh stvořil svět. Pokud nějaký Bůh opravdu je, o čemž se dá po Darwinovu objevu právem pochybovat, nemá se světem nic společného.

Pozoruhodné je, že oslavenec sám nic podobného nezamýšlel. Ostatně ani nemohl. Bůh se nedá vědecky ani dokázat, ani vyvrátit. Je podstatou toho, v co věříme. Věci, ve které věříme, existují stejně, ba víc, než ty, které si můžeme ohmatat a očichat.

To ale není zdaleka všechno. Základem Darwinovy teorie, pokud se dobře pamatuju, je myšlenka přirozeného výběru: ze všech živých bytostí, které se narodí, přežijí jen ty, které disponují vlastnostmi nejlépe vyhovujícími prostředí, do něhož se narodily. Ty, které se dokáží nejlépe přizpůsobit okolnostem. Vývoj je dán úspěchem ve vyrovnání se s okolím, je nesen pudem přežít.

Je pozoruhodné, když tyto principy aplikujeme na lidskou společnost. K tomu je zapotřebí, abychom akceptovali, že lidé jsou taky zvířata. Není to obtížné, vždyť se např. opicím tolik podobají!

Přirozený vývoj spočívá v tom, se co nejlépe přizpůsobit a co nejúspěšněji přežít. Lidé se o to snaží instinktivně, někteří dokonce plánovitě. Má to jednu jedinou vadu na kráse: všichni nakonec umřou a všichni to dobře vědí.

A zde je třeba se zarazit: znepokojivé je, že lidský vývoj je jiný než ten zvířecí v Darwinově pojetí: stojí totiž na smolařích a vrtácích. Na těch, co se přizpůsobit buď nedovedou, nebo dokonce mají tu drzost, že nechtějí, a na těch, kteří jsou za určitých okolností ochotni rezignovat na princip „přežít za každou cenu“. Je tu jakýsi předobraz, o jehož skutečné existenci se dnes všeobecně pochybuje, a pak řada jeho docela reálných následovatelů, kteří existenci předobrazu bezděčně potvrzují.

V lidské větvi vývoje přírody už nemluvíme o vývoji, ale o pokroku. Pokrok znamená něco nepřirozeného: obrazně řečeno, z vody se stává víno. Energie se nespotřebovává, ale naopak se nevysvětlitelně zmnožuje. Kdyby v lidské společnosti platily Darwinovy principy, vedly by nepochybně k vývoji opice z člověka. Což by bylo, přiznejme si to, přirozené.

Naopak vývoj člověka z opice je něco, co se přirozeně vysvětlit nedá. Je to zázrak. A vyvstává otázka: jak je vůbec možné, že se v celém vývoji života na zemi uplatnilo nakonec vždy dokonalejší proti méně dokonalému? Dá se to vysvětlit pudem přežít a schopností přizpůsobit se? Jak to, že každému dalšímu nebylo ubráno, ale naopak přidáno? Zdá se, že i celý vývoj života na zemi je řetězec řady malých zázraků.

Nějak mi z toho vyplývá, že by Darwina bylo opravdu zapotřebí postavit z hlavy na nohy.

21. června 2009