Ani Havel, ani Klaus

Je pozoruhodné, jak se v politických sporech a konfliktech česká společnost vždy znovu polarizuje na ose Havel – Klaus. Naposled se tak stalo minulý víkend, kdy na Hradčanech protestovali lidé nespokojení s mezinárodně politickými aktivitami našeho prezidenta. Není pochyb, Klaus významně přispěl k tomu, že, namlouvejme si, co chceme, české předsednictví EU skončilo obrovitou ostudou. Nestalo se tak kvůli prosté výstřednosti jeho názorů, ale především kvůli nedostatku umírněnosti a zdrženlivosti, která je charakteristická pro slušné chování. Český prezident se předvedl jako ctižádostivý vesnický chasník, který se shodou okolností ocitl mezi velkými pány a snaží se jim zatopit – v tomto případě ambiciózním plánem postavit Evropu a svět tak říkajíc z hlavy na nohy. Není to ve způsobu, jak se čeští politici ve světě prezentují, nic nového: podobnou ctižádost měl kdysi Klausův velký vzor (soudě aspoň podle výroků našeho nynějšího prezidenta), dr. Edvard Beneš. Ve svých knihách Demokracie dnes a zítra a Úvahy o slovanství přišel s dalekosáhlými plány na politickou reorganizaci Evropy všeobecně a Slovanstva zvlášť (je třeba jen uznat, že zatímco Benešovy divoké nápady byly nejspíš neseny mimo jiné i jakousi snahou přehlušit zoufalství z bezvýchodné zahraničněpolitické situace ČSR, u Klause jde o čirou bujnost).

Demonstrace přitáhla pozornost hvězd havlovského tábora v čele s prof. Halíkem a vyvolala okamžitou protiakci klausovské lobby. Demonstrace je už vzhledem k počtu zúčastněných příliš nadnesený výraz, lépe by se hodilo slovo „šaškování“ (český výraz pro happening).

Vypadá to, jako by lidé, kteří se u nás chtějí politicky angažovat, trpěli nedostatkem politické imaginace. Povaha Klausovy koncepce politického světa je průhledná. Český prezident vyniká zvláštní schopností měnit vše, na co sáhne, ve vulgární ideologizování. Klasickým příkladem jsou jeho názory na globální oteplování. Legitimní protest proti tomu, aby se z odborného problému vytvářela chiliastická ideologie, přerostl ve vytvoření velmi podobné ideologie, pouze s obráceným znaménkem. To, s čím teď přišel Václav Havel (v rozhovoru pro agenturu Bloomberg, o němž jsem tu psal), je soubor dutých hesel, prosycený politickým alibismem. Český politický diskurz připomíná svou úporností, vyprázdněností a bezvýchodností hádku dvou hluchých, nebo ještě spíš velmi pěknou Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti.

Bude do tohoto sporu vtažena i vznikající strana TOP 09? Je v ní jakési napětí, symbolizované jmény obou lídrů: Schwarzenberg – Kalousek. Pan Schwarzenberg tvrdí, že svou účast v projektu s Václavem Havlem nekonzultoval. Věřme mu, aristokrati nelžou. Ale dokáže vystoupit z Havlova stínu? Miroslav Kalousek je politický pragmatik (v havlovském výrazivu je to synonymum pro darebáka). Dokážou ti dva najít společnou řeč, která by byla mimo a nad sporem „havlismu“ a „klausismu“? Pokud ne, nejsou perspektivy české politiky nijak oslnivé. Vzhledem ke krátkosti doby, jež zbývá do voleb, a nadějí, které, jak už to bývá, jsou do nového útvaru vkládány a jsou tím větší, čím je ten útvar (zatím) neurčitější, se dá očekávat, že by mohl získat podporu 5 – 15%. Pokud se do parlamentu nedostanou euroskeptičtí populisté a síly obou největších stran zůstanou vyrovnány, mohla by po volbách vzniknout většinová koalice ODS – TOP 09 – KDU-ČSL. A pokud v nové straně bude zabudováno napětí, příznačné pro celý polistopadový politický vývoj, skončí pak, po volbách, dříve či později buď explozí, nebo vleklým rozvratem. Tím by byly hrůzy Topolánkova dlouhého polovládnutí ještě překonány.

Dilema Havel – Klaus je zavádějící a překonané. Chvíli se zdálo, že Topolánklova koalice se nad něj dokáže povznést. Jenže Topolánkova koalice ztroskotala, problém je tu znova a hrozí produkovat další a další politické krize.

21. června 2009