Já nic, já prezident

Tentokrát bude řeč nikoli o Václavu Klausovi, ale o jeho předchůdci v úřadu, Václavu Havlovi. Havel totiž poskytl poměrně krátký, ale hutný rozhovor agentuře Bloomberg. Polistopadový vývoj České republiky v něm vykresluje velmi chmurně.

Žijeme v v první skutečně ateistické společnosti, praví exprezident, a neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení. Češi si vybudovali paláce konzumu, které prý v příštích dvou dekádách zavalí třetinu země. Po listopadu se rychle otevřely dveře mafiánům a pokoutním vekslákům. Stali se z nich milionáři a miliardáři. V nové politické třídě bují korupce. Podle Transparency International jsme se loni propadli o 4 příčky, na 45. místo. Z komunistické země jsme se stali zemí postkomunistickou a přes veškerý ekonomický rozvoj nás čeká ještě velmi dlouhá cesta. Revolucionáři z roku 1989 si představovali něco lepšího.

Na tom, co Havel říká, je jistě něco pravdy. Je v tom ale taky hodně nepřesnosti a účelové démonizace. Podstata náboženské víry není v prosazování morálních zásad, morálka je jen derivát víry. Konzumovat není zločin, jinak bychom chcípli hladem a žízní, chyba a hřích je jen učinit si z konzumu smysl života (supermarkety mi vyhovují, používám, je výlučně k nakupování věcí, které nutně potřebuji). Dnešní český průmysl není ovládán mafiány a bývalými veksláky, to je nespravedlivá paušalizace. Pokud jde o umístění v žebříčku korupce, jsme na tom pořád ještě lépe než jiné postkomunistické země. A hlavně: kdyby tohle říkal člověk, který prožil posledních dvacet let jako poustevník někde v šumavských hvozdech, bral bych to jako směs upřímného zaujetí a neinformovanosti. Když to říká člověk, který třináct let zastával nejvyšší ústavní funkci v tomto státě, naplňuje mne to rozpaky.

A navíc: nemohu se zbavit dojmu, že Havel neustále znovu rozehrává svůj spor s Václavem Klausem. Tak aspoň rozumím jeho odvolávce na slogan o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Problém sloganu je v tom, že je velmi obecný a bezobsažně ušlechtilý – Havlovy postoje ke konkrétním záležitostem (zahraničněpolitická orientace ČR, jeho představy o územní samosprávě) mi připadaly vždycky víceméně správné, tohle je jednak kýčovité a jednak neupřímné a pokrytecké: slogan měl zakrýt lehce nestydaté a zároveň dosti naivní pokusy o manipulaci politického života v prvních měsících po převratu. Pak přišel Klaus, měl v mnoha věcech proti Havlovi pravdu a navíc byl šikovnější manipulátor. Dnes z toho plyne jediné: oba koncepty se vyčerpaly. To, že každý politický spor (viz poslední pididemonstrace na Hradě) se převádějí na střetnutí Havel – Klaus, je smrtící. Účastnící těchto her připomínají mouchy, znovu a znovu útočící na neproniknutelnou skleněnou stěnu. Dnešní velké nebezpečí se jmenuje Paroubek. Není náhoda, že oba protagonisté sporu by se s ním za určitých okolností byli schopni jeden proti druhému spojit.

Spor mezi Havlem a Klausem je spor minulosti. Je třeba přes něj přejít k dennímu pořádku. Jinak to s ČR nedopadne dobře.

lidovky.cz 19. června 2009