Jobbik

„Jobbik“ se jmenuje maďarská nefalšovaně extremistická strana, která zaznamenala velký úspěch ve volbách do Evropského parlamentu. Dostala 14,77% hlasů a získala tři mandáty. Ve srovnání se svou českou variantou, Národní stranou (0,26% hlasů) působí jako bengálský tygr vedle kočky domácí. Jméno se do češtiny překládá jako Hnutí za lepší Maďarsko. Strana dala najevo, že se v Evropském parlamentu zasadí o revizi „Trianonu“ a zrušení Benešových dekretů. Jiří Paroubek tlačí na ministra zahraničí Kohouta, aby se ohradil u maďarské vlády.

V čem je problém? Jak je možné, že v Maďarsku jsou extremisté o tolik úspěšnější než u nás? Vysvětlení je v tom, co chtějí revidovat, případně zrušit. V českém tisku se objevila spousta nejapných dezinformací. Zde jsou základní fakta.

Trianon není, jak by se průměrně informovaný český čtenář domníval, sportovní odvětví, ale zkrácený název Trianonské smlouvy, součásti Versaillského mírového systému. Upravovala vztahy s Maďarskem jako následnickou zemí Rakouska-Uherska. Byla podepsána 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles (odtud jméno). Smlouva především nově definovala územní statut poválečného Maďarska: přišlo o víc než 2/3 území a o 64% obyvatelstva. V tom nebyla podstata problému. Podstata problému byla v tom, že mimo území vlastního státu se ocitlo 3,5 milionů Maďarů, zhruba třetina maďarského národa. Značná část z nich žila v souvislém pásmu při nově stanovených hranicích a tvořila tam velmi často výraznou většinu obyvatelstva. Hranice nerespektovaly princip sebeurčení národů, k němuž se vítězné mocnosti hlásily. Maďarská delegace byla ve Versailles prakticky internována, na její námitky se nebral ohled. Spojené státy smlouvu odmítly podepsat.

Maďaři si tak prožili svůj Mnichov o dvacet let před námi. Důsledkem bylo hluboké zklamání z demokratických velmocí a z demokracie všeobecně, které výrazně přispělo k tomu, že si Horthyovské Maďarsko později vybralo smrtící Hitlerovu náruč.

A za druhé, Benešovy dekrety. Týkaly se „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“. Na základě nich nebyla Maďarům na Slovensku přiznána občanská práva a byli oloupeni o veškerý majetek. Československé úřady počítaly s jejich vyhnáním, ale proti tomu se na Pařížské mírové konferenci ohradili západní spojenci a ani Rusové nebyli plánem příliš nadšeni. Proto bylo zvoleno náhradní řešení: za prvé, tzv. výměna obyvatelstva, na niž byla maďarská strana přinucena přistoupit. Za jednoho Slováka z Maďarska, který se rozhodl vrátit do vlasti, směl být vyhnán ze Slovenska jeden Maďar. Nakonec to postihlo asi 90 tisíc Maďarů, zatímco slovenských „navrátilců“ bylo něco přes 60 tisíc (prý vzhledem k různému počtu rodinných příslušníků). Za druhé, deportace na nucené práce do českých zemí. Prováděly se podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti a postihly asi 45 tisíc lidí. Deportováni byli na dobu omezenou, ale časově neurčenou. Těm, kteří měli kam se vrátit, to po čase povolili (týkalo se to asi poloviny deportovaných). Třetí opatření bylo „liberální“: reslovakizace. Kdo pod tímto tlakem v sobě objevil dávné slovenské kořeny, mohl se přihlásit za Slováka a vyvlíkl se z výše uvedených represí. Díky tomu se původní stav asi 750 tisíc Maďarů na Slovensku zmenšil o 350 tisíc, po ukončení nejhoršího pronásledování ovšem zase vzrostl na půl milionu.

Trianonské řešení je velmi problematické, to druhé je obrovské svinstvo. Status quo, který se vytvořil, se v základních věcech nedá měnit; rozumní, uhlazení politici však zatím nedokázali ani říci postiženým pardon. Tak se nedivte, že se věci chápou extremisté.

lidovky.cz 16. června 2009