Problémy blondýnek v české politice

Když se pokusíme shrnout dosavadní zkušenosti, vyplývá z toho, že ač se v současné době blondýnky v české politice profilují zhruba obdobným způsobem, je pro ně obtížnější vyniknout na levici než na pravici. Zde jsou tři výrazné příklady:

Případ první, Kateřina Brožová. Zatoužila vstoupit na další prkna, která znamenají svět. Zdá se, že tak učinila ve chvilkovém poblouznění, v jakém dobře vychovaná dívka z bohaté rodiny občas zatouží odstěhovat se na venkov a pečovat o kravičky a slepičky. To, že by podle vlastních slov nepojala za chotě chudého muže, nevypovídá nic o nedostatku sociálního cítění: nepochybně by pak mohli společného bohatství využít k podpoře nuzných. Nakonec dala přednost herecké kariéře a péči o dítě. Přičinilo se o to i sociálně demokratické prostředí, které ji nepřijalo. Snahu svého předsedy o atraktivní tváře chápali severočeští soupřátelé nejspíš jako pokus naroubovat cypřiš na poctivou domácí slívu a vyjádřili k němu skepsi. Paroubek za tím vším tuší nečistou hru médií, která vyvíjejí hysterický tlak, protože chtějí ČSSD prezentovat jako stranu, která není otevřena úspěšným lidem.

Případ druhý, Alena Borůvková. I zde byly v souvislosti s její kandidaturou do funkce místopředsedkyně strany spojeny jakési potíže. Neměla jasno, pokud jde o roli Sobotků v české politice a ve snaze přizpůsobit se co nejvíc politickému stylu svého předsedy podrobila drtivé kritice penis hlavního protivníka ČSSD Topolánka. Za to, že nedostala v ÚVV dostatečný počet hlasů (norma je velmi přísná) může i v tomto případě, tentokrát podle jejích vlastních slov, nepředstavitelný mediální lynč. Zdá se, že až socialisté vyhrajou volby, budou muset média zakázat. Místo nich budou pravidelně vycházet úřední věstníky s průzkumy veřejného mínění, pořízené vládou. To aby lidé přesně věděli, co si mají myslet.

Případ třetí, blondýnka pravicová a úspěšná: ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Zaujala veřejnost svým vyjádřením ohledně sexu před jídlem a jídlem po sexu. Premiér Fischer se ji pokusil neúspěšně vyměnit, zřejmě mu nešlo pod fousy, že zhruba hodinu před obědem nebude s paní ministryní rozumná řeč. Nepovedlo se – asi proto, že ministryně má některé základní předpoklady pro to, aby byla členkou úřednického kabinetu: je podle vlastních slov stálou příznivkyní pana prezidenta a souhlasí s jeho názory naprosto na cokoli (měla jen doplnit: ještě dříve, než je vysloví).

V dnešním magazín Ona Dnes se paní ministryně vyslovila k problému členství v KSČ. Je k tomu kompetentní, v KSČ byla (zajímalo by mne, kdo ve Fischerově vládě ne). Ke vstupu měla dobré důvody: za prvé jí ho nabídl starší spolužák, který vypadal jako řecký bůh, a za druhé, paní ministryně je „aktivní typ, kam vlezu, tam dříve či později začnu něco pořádat a organizovat“. Z toho důvodu jí taky informace o členství v KSČ nepřipadá jako něco relevantního. Neznamená to snad, praví, že to těm lidem, kteří tam nevstoupili, nikdo nenabídl? Otázkou odvahy totiž bylo odmítnout učiněnou nabídku.

Teď je mi to konečně jasné: mně členství v KSČ nikdo nenabídl (poté, co jsem dělal redaktora časopisu dvakrát zakázaného komunisty a podepsal Chartu 77). A takových lidí byly v mém okolí mraky. Na rozdíl od paní ministryně jsme to měli jednoduché. Nemuseli jsme být odvážní.

lidovky.cz 15. června 2009