Příliš velké vítězství

Na první pohled se zdá, že KDU-ČSL je třeba gratulovat: zbavila se politické zombie, Jiřího Čunka. Čunek je asi nejskurilnější figura, která po listopadu 1989 ozdobila českou politickou scénu. Pokud jde o rozsah škody, kterou dokázal způsobit své straně a svým politickým spojencům, a prospěchu, který přinesl politickým odpůrcům, nemá v krátkých politických dějinách České republiky obdoby. Jeho problém je, že se nedokázal včas z politiky stáhnout (pak by snad měl do budoucna ještě nějakou, i když nevelkou šanci), problém KDU-ČSL je, že ho sesadila z vedoucí funkce příliš pozdě.

Kdo se o vzestup Jiřího Čunka zasloužil? Paradoxně v první řadě Mirek Topolánek: on odpálil doutnák pod zadnicí svého neproblematického spojence Kalouska, když se po patetických slovech o trojkoalici na život a na smrt rozhodl v létě 2006 pro pakt se svým úhlavním nepřítelem Paroubkem. Rozhodnutí bylo nejspíš výsledkem vnitrostranických tlaků v ODS, ale má se vnitrostranickým tlakům ustupovat tak sebevražedně? Topolánkovo jednání bylo zároveň politicky nešikovné a z morálního hlediska proradné.

V zoufalé situaci pak Kalousek udělal naprosto nepochopitelný krok: nabídl Paroubkovi účast v koalici závislé na hlasech komunistů – ačkoli mu muselo být jasné, že ho to politicky zničí, což se, jak se zatím zdá, taky stalo. On a někteří jeho stoupenci pak zasedli v Topolánkově vládě, v důležité vládní funkci projevil expředseda KDU-ČSL politickou obratnost a loajalitu. Podoporu ve vlastní straně ovšem nenávratně ztratil. Nynější poněkud zoufalý pokus na rychlé založení křesťanské konzervativní strany je riskantní, oslabí sice KDU-ČSL, ale bude to stačit na vstup do Poslanecké sněmovny?

KDU-ČSL se vytýká obojakost. V tomto obvinění je třeba se rozebrat.

Lidovci si zvolili pozici „středové“ strany. Ten prostor ovšem nedokážou zcela vyplnit, protože strana, hlásící se otevřeně ke křesťanství, je v české společnosti automaticky vystavena hlubokému opovržení a pro většinu lidí je nevolitelná. Je pro lidi ztělesněním reakčního tmářství, které přece nemůže být středové. (Politický střed je v českém prostředí velmi obtížné vyplnit, ostatně stejně málo přesvědčivé je, když se za liberální uskupení vydává strana zelených se svou bláznivě fundamentalistickou ideologií.)

Středová strana je podle všeobecné, a hlavně lidovecké představy taková, která si může vybírat za koaliční partnery podle okolností i konzervativce, i socialisty. Vzhledem k tomu, že konzervativci i socialisté bývají výrazně silnější, hraje pak úlohu jazýčku na vahách. Podstatné je, zda si dokáže vybírat nejen podle toho, kdo je momentálně silnější, ale ke komu má programově blíž, a zda je v případě nutnosti schopná zvolit si kvůli programové neslučitelnosti se silnějším i nepohodlný pobyt v opozici.

„Obojakost“ KDU-ČSL měla až do Čunka i svou dobrou stránku: o vliv v ní soupeřilo konzervativní a sociálně orientované křídlo bez toho, že by se jedni druhé snažili zničit a zatlačit do bezvýznamnosti. Nebo aspoň na to jedni ani druzí neměli. To je situace v civilizovaných západních politických stranách běžná. Pokud dnes nastane podobná rovnováha sil v české straně (ODS), rozpoutá se obyčejně boj „kdo z koho“, poslanci jsou ochotni bez váhání svrhnout vlastní vládu a straně to brání v rozumné činnosti.

Soudě podle výsledků vsetínského sjezdu je tato vlastnost KDU-ČSL zničena. Kalousek a jeho přívrženci ze strany odcházejí (tím lidovci přicházejí o jednoho ze svých nejschopnějších politiků). Poražený Březina se, když Pán Bůh dá, stáhne zpátky do Bruselu. Nově zvolený předseda Cyril Svoboda dokonale ovládl pole. Svoboda je velký pragmatik: omluvil se voličstvu, že v prezidentské volbě dal svůj hlas Václavu Klausovi, a zdůvodnil to tím, že doufal v dohodu o majetkovém vyrovnání s církvemi. Přitom majetkové vyrovnání s církvemi bylo v době prezidentské volby už mrtvé a navíc každý ví, že Klause by museli mučit, pokud by chtěli, aby na ně přistoupil. Těžké je ovšem Svobodovi vyčítat, že se v roce 2002 rozhodl pro koalici se Špidlou – Špidla se neúspěšně, nešikovně, ale nepochybně poctivě pokoušel o to, dát postkomunistické ČSSD, v níž se sdružili převážně bývalí normalizační komunisté, co v panice ztratili víru v budoucnost své původní strany) lidskou tvář. Dnes je situace úplně jiná – Paroubkova ČSSD navazuje organicky a programově na tu „předšpidlovskou“.

A jaká je teď spolehlivost KDU-ČSL coby koaličního partnera? Místopředsedkyně Šojdrová kdesi prohlásila, že potenciální partner č. 1 je pro lidovce ODS, potenciální partner č. 2 ČSSD. Problémem není poslanec Hovorka nebo nějaký jeho budoucí ekvivalent – Hovorka byl produkt problematického Topolánkova rozhodnutí postavit vládu na minimální a nespolehlivé parlamentní většině. Polistopadové zkušenosti přitom napovídají, že většina pěti poslanců-nepřeběhlíků stačí na relativně stabilní vládnutí. Problém je spíše strategické povahy: pokud v ODS nakonec vyhraje Klausovo křídlo, bude KDU-ČSL těžké vyčítat, že se s ním spojit nechce, a ODS bude v tom případě daleko spíš usilovat o koalici nebo aspoň o nějaký způsob opoziční smlouvy s ČSSD. Kromě toho KDU-ČSL nebude mít nejspíš spolu s ODS v Poslanecké sněmovně většinu. Pokud by KDU-ČSL chtěla jít do koalice s ČSSD, musí počítat s tím, že sociální demokraté ji velmi pravděpodobně kdykoli, když se jim to bude hodit, přehlasují s komunisty (nešlo by to jen tehdy, kdyby KSČM a ČSSD neměly dohromady v PS většinu, což je krajně nepravděpodobné).

Takže: i když oslabená KDU-ČSL přežije odchod kalouskovců, octne se v krajně nezáviděníhodné situaci.

30. května 2009