Zelené pomazání

V našem zeleném společenství vzniklo schisma. Existují najednou dvě zelené strany, jedna jenom zelená, druhá navíc ještě demokratická. Obě se odvolávaly coby na nejvyšší autoritu na Václava Havla. Ten sice sám není přímo zelený, ale sdílí zelené ideje. Arbitr si dal trochu na čas, ale dnes na tiskové konferenci SZ Martinu Bursíkovi výslovně požehnal.

Havlovo rozhodnutí je jasné a dalo se čekat. Rozkol ve Straně zelených nabyl skutečně dramatické podoby poté, co byl Topolánek nucen odvolat ministryni Kuchtovou (musel k tomu mít opravdu vážné důvody, vzpomeňme jen, jak pracně a s jakými peripetiemi se zbavoval Jiřího Čunka). Tím se zjevně dotkl zájmů mocného sponzora SZ Soukupa, následně se z poslaneckého klubu vydělily dvě poslankyně, spolu se sesazenou ministryní navázaly nadstandardní vztahy s opoziční ČSSD a nakonec se činně podílely na svržení Topolánkovy vlády.

I Havel kdysi pěstoval vztahy s Paroubkem, po vzniku Topolánkovy vlády se postupně smiřoval s její existencí (např. v zahraničněpolitických záležitostech mu musela být podstatně bližší než opozice), po jejím pádu proběhly jakési námluvy, které způsobily Topolánkovi nejednu horkou chvilku. Havlovy sympatie mají vedlejší účinky, které mohou být pro slabší politické nátury smrtící.

Bursík byl tedy nyní pomazán na jediného legitimního zeleného předsedu v ČR. Problém zelených tím však bohužel nepadá. Strana byla původně uskupení jurodivých excentriků s minimální voličskou podporou, kterou chtělo původní vedení strany nahradit úzkými vztahy s ČSSD. Do tohoto nevábného hnízda bylo pak sneseno kukaččí vejce Pravdy a Lásky. Vylíhl se předseda Bursík a manažersky zvládl perestrojku, což určitě nebyla žádná legrace. Dokázal stranu sjednotit (čím menší strana, tím hůř se sjednocuje), získat jí nutnou veřejnou podporu, zbavit se nejzarytějších oponentů a takto očištěnou ji protlačit do poslanecké sněmovny.

Ukázalo se, že i po procesu integrace jde o dost nesourodé společenství, ne všem voněla koaliční spolupráce s ODS a důsledný postoj ke komunistům. Bursík byl pro koaliční partnery loajálním spojencem – problém byl jen s volbou Klause ze prezidenta, a zde se mu nelze divit, Klaus mu to nijak neusnadňoval, naopak.

Dráha, kterou Strana zelených proletěla, byla podobná jako u všech předchozích uskupení, vázaných tak či onak na Václava Havla: zaníceně nadšené uskupení, které se postupně legračním zopůsobem hroutí. Problémy přicházely v nejméně vhodných okamžicích, působily potíže spojencům a radost odpůrcům. Teď se strana vznáší nad propastí mimoparlamentního nebytí.

Pomůže Bursíkovi Havlovo otcovské požehnání? „Demokratická strana zelených“ žádnou šanci nemá a ani ji nepotřebuje: jejím smyslem je odejmout zeleným to procento – dvě, které potřebuje k překonání pětiprocentní hranice, připravit Topoplánka o koaličního partnera, kterého nutně potřebuje, a posílit Paroubka o propadlé voličské hlasy. Leccos napoví už volby do Evropského parlamentu, nejdražší průzkum preferencí, jaký se v ČR koná (s ohledem na to si pisatel těchto řádek dá v den voleb tři panáky, ve volební místnosti si zacpe nos a zvolí Zahradila – konec konců o Zahradila jde teď ze všeho nejméně, v Bruselu od něho bude pokoj).

Strana Zelených je Topolánkovo nadělení. Je to čertovo vajíčko, přesněji řečeno vajíčkový granát, který musí předseda nejsilnější strany vysedět, aby měl po volbách nějakou šanci. Zkušenost praví, že stačí jeden malý neobratný pohyb – a možná jen lehké zachvění země – granát v nejméně očekávané chvíli bouchne a utrhne mu zadnici. Zásadní neochota spolupracovat s komunisty, ochota spolupracovat s ODS, shody v zahraniční politice, a zároveň divoká bláznivá ideologie, ohrožující např. v energetické oblasti životní bezpečnostní zájmy ČR – to je opravdu třaskavá směs. Zelený program je vzdálený denním starostem běžného člověka z ulice, aby ho člověk mohl sdílet, musí se vznášet v oblačné výši intelektuálního elysia. Nicméně – když se spojí s autoritou prvního českého prezidenta – může přitáhnout těch pět – šest procent, bez nichž občanský politický tábor nikdy nebude schopen přehlasovat postkomunisty z ČSSD a KSČM. Politika, jak vidno, je v Česku stejně riskantní jako vojenská mise v Afghánistánu. Na jedné straně rozzuřený Klaus, kterému na stará kolena ukradli stranu. Na druhé tato veselá, nevypočitatelná společnost. Topolánkovi opravdu není co závidět.

18. května 2009