ARCHIV

POMÍJENÉ MOŽNOSTI ORIENTACE

Příliš drahé pochrupávání - mělo se, dalo se vůbec bedlivěji bdít? Hned po úspěšném zničení dvou nejvyšších mrakodrapů v New Yorku 11.září 2001 mě informoval pražský pedagog z Karlovy univerzity, že za zkázonosné dílo jsou odpovědni sami Američané (což je názor mezi přemnohými zejména evropskými humanistickými intelektuály dosud převládající). Zdůvodnil své přesvědčení odkazem na skutečnost, že Washington okamžitě označil za viníky islámské fundamentalisty, trénované v Afghánistánu pod patronátem tam tehdy vládnoucího hnutí Taliban. Jak to, že tak bleskurychle měli odpověď a proč s tím tedy něco dřív neudělali?

Výtečná otázka, musel jsem uznat, namířená do řad těch, kteří se zajímají o disharmonie ve světě. Jaké jsme měli možnosti věrohodně odhadovat vývin věcí? Prohrabuji se teď ve svém archivu a pokouším se o inventuru; s důkladným zpožděním mi dochází, že pravděpodobnost blížící se exploze nás měla trknout už dávno. Vraťme se do doby ještě před vypuknutím Pražského jara se socialisty s lidskou tváří: v červnu 1967 stačil Izraeli pouhý jeden týden k tomu, aby zdecimoval mnohonásobně početnější arabské armády, hrnoucí se ze tří směrů. Potupa, důkladná rána arabskému nacionalismu, na síle získává fundamentalistické hnutí Muslimského bratrstva. Proti nefunkčnímu socialistickému modelu světsky orientovaných modernizátorů se tu oprávněně nespokojené veřejnosti nabízela alternativní vize návratu ke koránu a k Mohamedovi, se zdůrazněním dávných dob muslimské slávy a moci, před níž se třásl tehdejší svět bezvěrců. Mocné finanční podpory se tomuto hnutí dostává z ropou překypující Saudské Arábie, kde se stala dominantní velmi puritánská verze islámu, wahabismus.

V roce 1979 se triumfem islámské revoluce ajatoláha Chomejniho v Iránu pochybovači poučili, že ve dvacátém století je náboženské hnutí schopno získat absolutní moc, rozmetat režimy, zbořit trůny. Někteří diktátoři v oblasti řízně zareagovali, vědomi arabského pořekadla "Lepší sto let tyranie než jeden den anarchie." V Sýrii vládce Assad zlikvidoval tisíce fundamentalistů v městě Hama, které přestalo existovat, v Iráku Saddam si rovněž nepočínal něžně.

Nedoceněna zůstává ironie, že mnohde islamisté, zbaveni možnosti prosazovat své vize v domácím prostředí, našli potřebné prostředí v zemích bezvěrců - svých úhlavních nepřátel, v demokraciích. Tam měli legitimní bázi: v New Jersey tiskli noviny, volající po džihádu - svaté válce k svržení vlády v Egyptě, v New Yorku si čile počínali jordánští a alžírští členové Islámské Fronty, distribuce magnetofonových záznamů s kázáním libanonského radikála kvetla v texaském Dallasu. Extrémistické organizace jako Hamas a Hezbollah využívaly a zneužívaly americké svobody, verbovaly do svých řad, sháněly finance, plánovaly teroristické akce. Americká půda a zejména saúdské peníze - to je příklad dopadu onoho zákona nezamýšlených důsledků (law of unintended consequences), takže myslitelé typu Erazima Koháka měli vlastně pravdu svým tvrzením, že Amerika si to všechno na sebe přivolala sama.

V onom roce 1979, vítězném pro fundamentalisty v Iránu, došlo k jedné z dalších ze sovětských invazí - tentokrát k bratrské internacionální pomoci v Afghánistánu - a zároveň se opět uplatnil ošidný zákon nezamýšlených důsledků. USA a Saudská Arábie poskytovaly miliony dolarů k nákupu zbraní, dodávaných pakistánskou výzvědnou službou afghánským bojovníkům. Ti sice ztratili plno krve, ale též nabyli zkušenosti, jak zacházet s moderní výzbrojí. V roce 1984 saudský multimilionář Osama bin Laden zřizuje v Afghánistánu tábory, cvičná střediska, jimiž podle odhadu CIA prošlo 50.000 až 70.000 dobrovolníků z celkem 55 zemí. (Finančník-visionář Osama se dostal pod vliv egyptských radikálů, odpovědných za zavraždění prezidenta Sadata v roce 1981.)

V roce 1989, po deseti letech marného snažení, Rudá armáda v Afghánistánu boj vzdala a ze země odtáhla. Bin Laden se vrátil do rodné Saudské Arábie a dobrovolníci, kteří si říkali "arabští Afghánci", bojující na straně domorodců, se vraceli do svých domovů, povzbuzeni triumfem vítězství. Dychtili prosazovat džihád proti nenáboženským vládám v arabských zemích a také proti celému západnímu světu bezvěrců. To, co začalo jako svatá válka proti Sovětům, dostalo nyní úplně jinou dimenzi.

Léta 1990-1991: irácká invaze Kuvajtu a první válka v Perském zálivu. Američané svými jednotkami znesvěcují svatou půdu Saudské Arábie, rozezlený bin Laden se stěhuje do Súdánu a vývoj v Afghánistánu přestává být pro Západ prioritou. Al-kajda vydává příkazy útočit na Američany, pronikat na území nepřítele, zakládat tam legitimní obchodní báze a charitativní organizace. V roce 1993 zaznamenávají dvě výrazná vítězství: Al-kajdou trénovaní somálští bojovníci zaútočili na podpůrnou jednotku OSN, při čemž 18 Američanů ztratilo život, a prezident Clinton chuť angažovat se tímto způsobem. Rovněž došlo k prvnímu útoku na World Trade Center v New Yorku.

Kolaps Sovětského svazu a konec studené války nepříznivě postihl arabské státy, připravené o možnost nadále vydělávat vydíráním na základě střetu supervelmocí. Vadnoucí zájem světa o arabské problémy hrál do ruky fundamentalistům, jejichž popularita převelice rostla. Arabské státy ekonomicky zaostávaly, zejména v porovnání s pokrokem ve východní Asii, kde se per capita příjem za 30 let ztrojnásobil. Arabové všeho všudy přitahují 3% světových investic (a není se co divit: v Egyptě investor potřebuje schvalovací podpisy 26 úředníků k jakémukoliv kroku). V porovnání s východní Asií jsou v arabském světě prabídné i výlohy na vzdělání. Světová banka odhaduje, že v roce 2010 se budou arabské země spolu s Iránem potýkat s problémem najít pracovní příležitosti pro 47 milionů přírůstků, což se určitě nevyřeší věčným svalováním viny na imperialismus, kolonialismus a sionismus.

Před desetiletími pokládaly v Egyptě, nejpočetnější arabské zemi, vzdělané ženy ony tradiční černé závoje či škrabošky za symbol muslimského útlaku. Pro nynější mladou generaci jsou ale symbolem protestu proti hanebně fungujícímu státu. Egypt má 25 000 škol, žactvo odmítá zpívat národní hymnu, učitelé ve třídách přehrávají magnetofonové záznamy s kázáním fundamentalistů. Jejich mešity poskytují servis, který stát nedodává. Do pohybu se dala válka proti intelektuálům. Na seznamu odsouzenců k smrti není jen spisovatel Salman Rushdie, ale též egyptský spisovatel Manguib Mahfouz, laureát Nobelovy ceny. Tamtéž byl zastřelen spisovatel Farag Fodah a ve prospěch obhajoby jeho vrahů svědčil údajně umírněný šejk Mohammed al-Ghozali, který tvrdil, že nenábožensky se projevující lidi nutno zabíjet.

Značně byl podceňován vliv fundamentalistů v zemích pokoušejících se o jakýsi světský socialismus. K přemnohému zabíjení dochází již řadu let v mediálně dost zanedbávaném Alžírsku. Policie přiznává, že není schopna v hlavním městě ochraňovat víc než tisíc žurnalistů a počet obětí zastřelených nebo s hrdlem podříznutým nadále roste. V prosinci 1991 islamisté vyhráli v prvním kole svobodných voleb, v lednu 1992 vojáci druhé kolo voleb zrušili, západní demokratické země si oddychly a krveprolití přibylo, obětí jsou již desetitisíce. Islamismus se prosazuje a dominuje již v mnoha lokalitách. Z hotelů zmizel alkohol, zmizely noční kluby, diskotéky, západní hudba, příjem satelitní evropské televize. Započal útok na ženy. Netroufnou si vyjít na ulici nezabalené, smrt hrozí manželkám, matkám, dcerám, sourozencům vládních úředníků, jakož i ženám, které se zdráhají vstoupit do manželství s fundamentalistou či odmítají odejít od manžela "ateisty" (za něhož může být prohlášen kdokoliv). Rovněž se úspěšně rozběhla kampaň zabíjet cizince. Za těchto okolností pak nepřekvapí zjištění, že koncem století podíl civilistů na celkových ztrátách ve válečných konfliktech dosáhl 90 procent.

Rok 1996: Súdán pod tlakem USA vystrnadil bin Ladena, který se uchýlil do Afghánistánu, kde zvítězil Taliban, nejradikálnější islámská verze odmítání modernizace. V roce 1998 z iniciativy bin Ladena došlo k založení tzv. Mezinárodní islámské fronty pro svatou válku proti židům a křižákům. Vydán byl formální náboženský edikt o povinnosti každého mulisma zabít všechny Američany. Dochází k reinterpretaci koránu v tom smyslu, že i násilí proti muslimům může být oprávněné. Při útoku na americké velvyslanectví v Keně a Tanzánii jich zahynulo značné množství. V roce 2000 se podařil útok na americkou válečnou loď Cole v jemenském přístavu Adenu.

V téže době OSN vydala po letech opatrného přešlapování zprávu, že elementární příčinou chudoby v zemích třetího světa je špatné vládnutí. Tedy nikoliv údajné neokolonialistické pikle, vykořisťování, ožebračování. Reakcí byly předpokládané protesty proti údajnému vměšování do vnitřních záležitostí.

V lednu 2001 The New York Times uveřejnily na pokračování několik podrobných statí o činnosti Al-kajdy, trénující na 50 místech celkem 5 000 mužů. Na první straně (NYT, 16.1.01) je portrét takového zajatého bojovníka jménem Muhammad Khaled Mihraban. Je charakterizován jako zdvořilý, jemně se vyjadřující (soft-spoken) Pakistánec, talentovaný student, jehož posláním je realizovat islámský ideál. Zabil už aspoň sto nemuslimů, půjde bez váhání zabíjet do Londýna, Paříže či New Yorku. Velkou inspirací takovým sebevražedným dobrovolníkům je Alláh. Což činí starosti americkým úřadům v cizině, nikoli na domácí půdě.

Šest týdnů (29.července) před útokem 11.září 2001 americká vláda uveřejnila seznam (www.travel.state.gov) celkem 28 zemí (Afghánistán, Albánie, Burundi, atd.), které by měli občané s ohledem na vlastní bezpečnost raději pominout a zůstat doma.

Co k tomu zbývá říci na konec? Tolik a ještě víc jsme tedy věděli - čí, přesněji, měli možnost vědět. Netřeba ambice být neomylným prorokem, ale občas se snad dá s plným soustředěním vidět do dálav a případně i za roh.

Ota Ulč