Inflace omlouvání

Papež Benedikt XVI. ukončil návštěvu Svaté země. Musel přitom čelit spoustě kritiky: za své údajné členství v Hitlerjugend. Za rehabilitaci církevního hodnostáře, který v minulosti mj. popíral holocaust (popírání holocaustu přitom s jeho rehabilitací nijak nesouviselo). Atd. Očekávaly se omluvy. V zemi tak znepřátelené a rozdělené se přitom snadno může stát, že to, co pro jednoho znamená uspokojení, je pro druhého zdrojem pohoršení. Cesta takovým politickým terénem se podobá procházce po minovém poli. Nakonec, jak se zdá, všechno dopadlo dobře. Papež vyvázl se zdravou kůží, v doslovném i v přeneseném slova smyslu.

Ceremoniál papežských omluv dovedl k dokonalosti Benediktův předchůdce. Udílel omluvy napravo nalevo, jako požehnání. Od katolické církve se to ve slušné evropské společnosti očekává. Stejně jako od Němců. Zato ti, k nimž omluvy míří, jim často nerozumějí: považují je za projev slabosti.

Mají do značné míry pravdu. Sebevědomý člověk, který si je jistý svou věcí, věří, že má ve světě úkol, který musí splnit. V tom rámci se pak může omlouvat tam, kde cítí, že selhal. Člověk, který si svou věcí jistý není, se omlouvá za to, že vůbec existuje. Taková omluva je zároveň neupřímná a neúčinná. A obyčejně zvyšuje apetit těch, k nimž je směřována. Stal se z ní nedůstojný ceremoniál.

Vztahy mezi lidmi se však nemusí vždycky vyčerpávat v nekonečném cyklu akce (koukejte se omluvit) a reakce (pokorně se tedy omlouváme). V severní části Budínského hradu v Budapešti je malý pomníček. Zdobí ho nápis v maďarštině a turečtině. Cituji (z hlavy a tedy ne doslovně) podle maďarského textu: „na tomto místě padl při znovuobsazování Budína v roce 1686 poslední turecký vojenský velitel pevnosti, paša Abdurrahmán. Byl to statečný nepřítel, pokoj jeho popelu“.

Paša byl v době své smrti starý člověk, bylo mu kolem sedmdesáti let. Čelil se svou posádkou skoro desetinásobné přesile. Přesto měl zjevně dojem, že nesmí hrad jen tak vydat ďaurům, postavil se svým vojákům do čela a stálo ho to život.

Vzato z dnešního hlediska neměli Turci v křesťanském Maďarsku co pohledávat. Okupovali střední část země přes sto padesát let. Následky jejich správy byly strašné, jsou ve zprostředkované podobě cítit dodnes. Pomníček taky nevznikl hned po osvobození Budína, ale až někdy v roce 1932. Neřekl bych, že to zpoždění je podstatné.

V rámci dnešních zaběhaných zvyklostí by bylo logické, kdyby vzhledem ke spoušti, kterou Turci kdysi v jejich zemi způsobili, Maďaři dnes vznesli požadavek, aby turecký prezident za drmolení omluv oblezl Budín po kolenou. Byli však před lety schopni uznat pašovu statečnost, o níž nemůže být pochyb. Něco podobného je možné jen tam, kde existuje hrdost, úcta a vzájemný respekt. Kde hrdost, úcta a vzájemný respekt neexistuje, má inflace omlouvání jen malou naději na úspěch.

17. května 2009