Máme co oslavovat?

Prvních zhruba čtrnáct dní v květnu probíhá u nás už přes šedesát let ve znamení celonárodních oslav dne vítězství nad nacistickým Německem. V našich podmínkách jde především o pražské povstání a osvobození ČSR. Když je výročí kulaté, provází je dupot okovaných bot a dělové salvy. Když ne, spočívá v kladení věnců. Jedno takové se odehrálo osmého května na Náměstí pod Emauzy u památníku legionářů. Prezident Klaus vyjádřil při té příležitosti nespokojenost: proč tu nejsou stovky, tisíce návštěvníků. A že by se s tím mělo něco dělat.

Zajímalo by mne, co. Je možné zařídit nástup školní mládeže, a ve spolupráci s agenturou ČMKOS, a.s., svoz pracujících autobusy. Až bude po říjnových volbách u moci trio Klaus – Paroubek – Filip, třeba se o to pokusí. Půjde to ztuha a bude to nechutné jako po třetí vyvařený čaj. Lidi takové ceremoniály otravují, považují je za buzeraci. Není na tom něco pravdy? Nemá hřmot vojenské kutálky přehlušit otázky a věcnou debatu? Stalo se tradicí, že k vítězství a osvobození se v těchto dnech ve veřejnoprávních médiích vyjadřují čeští historici. Někteří z nich nosí uniformy. Občas má člověk dojem, že by je měli nosit všichni. Uniforma má v těchto souvislostech symbolický charakter: protože „horká“ válka není zatím v dohlednu, svádíme aspoň studenou válku o naší historii. Chtějí nám ji přepsat a je třeba je umlčet. Za získanou svobodu je třeba dialekticky zaplatit jejím dočasným omezením.

Hysterické chování vyvolává hysterické reakce. V roce 1938 jsme prý měli bojovat. Edvardu Benešovi se dá vyčítat tisíc a jedna věc, jen ne to, že v okamžiku, kdy ČSR nepříliš důstojně opustili její spojenci, nezatroubil k boji s hitlerovským Německem. Na pořadu dne jsou pokusy oslavit Emila Háchu. Ten člověk byl vystaven strašné dějinné zkoušce, v níž neobstál. Na tom se nedá postavit oslava, nanejvýš jistý soucit.

Problémem oslav není vítězství. Nejvýznamnější státy protihitlerovské koalice byly buď Německem nebo jeho spojenci zákeřně přepadeny, nebo bránily své zákeřně přepadené spojence. Jejich věc byla spravedlivá a vítězství zasloužené. Problém je v osvobození. Po listopadu 1989 se smí říkat, že jsme byli osvobozeni i Američany a mnozí si na tom zakládají. Nemůže to zakrýt skutečnost, že vzhledem ke spojeneckým dohodám byl podíl Američanů na našem osvobození marginální. Proto nejsou součástí „problému osvobození“.

Vlna nadšení z jara 1945 byla svým způsobem pochopitelná: Hitler plánoval genocidu Čechů. Podařilo se mu v tom zabránit. Každý ze spojenců usiloval prosadit na území, odkud nacisty vyhnal, svůj vliv. Ten vliv měl různé podoby. U nás převládl ruský koncept „osvobození“, který spočíval v připojení dobytého území k ruské říši (tenkrát se jí říkalo jinotajně SSSR). Tato operace byla v českém prostředí lehce obtížná, protože předválečná ČSR se ze středoevropských zemí nejvíc podobala demokracii západního střihu a samoděržavé tradice jí byly historicky cizí. Nebyla by se podařila bez činné spolupráce českých politických elit, sledovaných podstatnou částí české společnosti. K postupné aklimatizaci do samoděržavého prostředí sloužila jakási „řízená demokracie“ let 1945-7. Charakterizovala ji přiškrcená svoboda slova, omezená politická pluralita, omezené soukromé vlastnictví a svobodné podnikání, brutální zásahy do občanských práv a svobod, jichž byly zbaveny velké skupiny obyvatelstva. To vše kryla ideologie nejvyšší politické autority, prezidenta Beneše: „humanitní demokracie“, obohacující původní buržoazní demokracii výdobytky (sovětského) socialismu – rozuměj stalinismu. Beneš nevěděl, o čem mluví, komunisté to z taktických důvodů zpočátku akceptovali. Když se jim podařilo získat úplnou kontrolu nad mocenskými resorty, svých národně socialistických souputníků, drtivě poražených už ve volbách roku 1946, se bez skrupulí zbavili. Tím byl uzavřen pochod do ruského područí. Měli jsme na víc, náš podíl je nezanedbatelný. Proč si dokázali vydobýt daleko víc svobody Rakušané a Finové?

Otázka tedy zní: je co oslavovat? Jistě že ano, přežili jsme. Nejprve německé plány na genocidu, potom ruské plány na asimilaci samoděržavému prostředí. Jenže: jakou cenu jsme za to zaplatili? Z dnešního pohledu byla strašná. A tuto skutečnost nepřehluší dupot holinek, břeskná kutálka ani úslužné řeči uniformovaných i neuniformovaných historiků.

Lidové noviny 11. května 2009