Strany jsou pro straníky, Václav Klaus je pro všechny

K postavení českého prezidenta ve společnosti, jak je vymezeno částečně ústavou, částečně tradicí, patří i to, že může strkat nos úplně do všeho. Když to už nejde jinak, dělá to jako „soukromá osoba“. Klausovo „Vystoupení“ k senátnímu hlasování o Lisabonské smlouvě má obojaký charakter, soudě podle toho, že je sice uvedeno jako „vystoupení prezidenta republiky“, ale na Klausových osobních internetových stránkách. Podstatou textu je vynesení klatby nad „některými senátory“. Z analýzy textu lze usoudit, že se jedná o ty, kteří hlasovali pro smlouvu, a z těch zase o ty, kteří byli zvoleni za ODS (sociálním demokratům může prezident těžko vytýkat, že převlékají kabáty). Speciální zájem hlavy státu o disidenty z jedné strany (kteří navíc hlasovali v souladu s politickou linií nynějšího vedení té strany) je něco, co patří k našemu politickému koloritu.

Čím se podle hlavy našeho státu provinili „někteří senátoři“? Především „rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory“. To se občas člověku stane. Záleží pak na tom, jak tu změnu zdůvodní. Klaus ovšem důvody „některých senátorů“ zná sám a nejlíp. „Někteří senátoři“ totiž podlehli nevídanému politickému i mediálnímu, domácímu i zahraničnímu nátlaku. Učinili tak rádi, protože se to hodilo jejich osobním politickým i kariérním cílům. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní.

Nechme stranou obludnou neslušnost těchto spekulací, připomínající Rudé právo z doby před převratem. Zvláštní je, že i pan prezident tak trochu rezignuje na své veřejně zastávané názory. Patřil kdysi ke stoupencům politiky postavené na zápolení politických stran, v nichž z dílčích zájmů jednotlivých uskupení v politické soutěži vyrůstá zájem národní. Prezidentská funkce nese se sebou zjevně mocný náboj nepolitické politiky a pravdy a lásky. Prezident tyto hodnoty a ideje nazírá přímo, dá se skoro říci, že je vlastní. Láska má v jeho pojetí lehce orwellovský charakter, takže zlomyslného čtenáře napadne, že se Klaus svým věšteckým výlevem plete z výšin prezidentského stolce do vnitřních záležitostí strany, kterou kdysi zakládal, pak v ní postupně ztratil rozhodující vliv, nakonec z ní vystoupil, a teď touží ji dostat zpátky pod kontrolu. Přitom se kryje heslem „stát jsem já“, a proto také rozhoduji o tom, co jsou „dlouhodobé zájmy České republiky“.

Pozoruhodná je i úpornost, s jakou se prezident dere do politické slepé uličky. Dá se předpokládat, že Ústavní soud senátorskou stížnost, na jejíž úspěšnost teď kalkuluje, zamítne. Je spíše pravděpodobné, že Irové v opakovaném referendu řeknou smlouvě „ano“. Pak bude osud Lisabonské smlouvy viset jen a jen na jeho rozhodnutí, protože podle převládajícího mínění právních expertů je prezidentův podpis pro její ratifikaci nezbytný. Klaus si postavil laťku pěkně vysoko, protože kdyby v té situaci couvl, znamenalo by to ponižující porážku. Kloním se k názoru, který už kdosi veřejně vyslovil, že pak by bylo logické, kdyby místo podpisu rezignoval na prezidentskou funkci a postavil se do čela protilisabonské strany (zatím vznikly asi tři a ani jedna se mu, jak se zdá, příliš nelíbí; musel by tedy v rámci integrace odpůrců Lisabonu založit čtvrtou). Takový postup by ovšem předpokládal mohutný náboj idealismu, kdežto náš prezident bývá v rozhodujících okamžicích spíše pragmatik.

Zvláštní pozornost si zaslouží prezidentova kritika „zbabělého zdůvodňování“ senátorské obhajoby Lisabonu: „Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme“. Tuhle výtku si Topolánek a spol. tak trochu zaslouží, vystihuje slabiny jejich argumentace. V rámci svého „klausismu“ prezentovali smlouvu jako menší zlo. Podporovali ji, aniž by našli odvahu se k ní přihlásit.

Klausova výhrada je ovšem taky problematická. Skutečnost, že ČR patří v Evropské unii k menším a slabším zemím, je těžké přehlédnout nebo zamluvit. Být malý a slabý není žádná hanba, je to jen danost, se kterou je nutné při vytváření rozumné politiky počítat. A rozumná politika zahrnuje hledání spojenců, techniku komunikace s většími a silnějšími při zajišťování národní bezpečnosti. Například vyskakovat si na silné ve jménu „suverenity“ nebývá odvaha, ale drzost, jež se nevyplácí.

Rovnost mezi lidmi a rovnost mezi státy je rovností šancí. Člověk, který měří sto šedesát opět centimetrů se musí smířit s tím, že z něho asi nebude vynikající basketbalista. Dvoumetrový obr, vážící sto dvacet kilo, se musí rozloučit vyhlídkou, že by mohl kdy dělat žokeje. Nedostatky bývají, jak z příkladů plyne, vyváženy přednostmi, jen je dobré o obojím vědět. Člověk se vyhne nepříjemným blamážím.

K české politické tradici patří realismus. Otec českého politického realismu, Karel Havlíček, kdysi napsal (v souvislosti s kdysi i dnes populární „slovanskou“ ideou, která ani Vávlavu Klausovi není zase až tak cizí): „Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd, kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

10. května 2009