Přemostit propast z roku 1997

Europoslanec Ivo Strejček napsal pro minulý Reflex vášnivou obžalobu Václava Havla, respektive jeho „souboru idejí“ („Měli by občanští demokraté hledat cestu k exprezidentovi?“). Příznačné je, že podstata jeho kritiky se vlastně týká prvních měsíců po převratu. V tom, co píše o Občanském fóru, je mnoho pravdy: tvorba politických rozhodnutí byla tehdy výlučným právem několika špičkových představitelů, šlo o nekontrolovanou kabinetní politiku. Když už je ale řeč o pokoře, bylo by možná dobré opustit prokurátorský tón a nepřehlížet kvůli břevnu v oku bratra břevno v oku vlastním.

Základní špatnou vlastností Občanského fóra byl jeho monopolní charakter. Mělo jen aparát, žádné členstvo. V jeho rámci sice jakési politické strany, jenže zkomíraly. Heslo totiž znělo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Koryfejové ODS v čela s Václavem Klausem patřili v té době k věrchušce OF a nijak nahlas neprotestovali.

Situace se změnila až po volbách v létě 1990. V následném procesu divoké politické privatizace Klaus OF vytuneloval a opatřil si k aparátu, jehož většinu přetáhl na svou stranu, členstvo. Na základě atraktivního programu, ovšem. Podstatná věc je, že ODS tak zdědila monopolní postavení OF. Postupně se prosadil „standardní“ systém politických stran, jenže ODS v něm zaujala pozici kukaččího mláděte v sýkorčím hnízdě. Trpěli tím především její koaliční partneři, přičemž např. KDU-ČSL byla do „havlovského“ tábora indolencí ODS vlastně zahnána. Po faktické volební porážce ODS v roce 1996 a následných hospodářských potížích rostla nespokojenost i v Klausově straně, všechno vyvrcholilo konfliktem na podzim 1997. Důvody nespokojenců byly legitimní, technika provedení nevábná (něco jako palácový převrat, poznamenaný politickou zbabělostí). Od té doby zeje v občanském táboře (nikoli jen mezi Havlem a Klausem) propast, zatímco postkomunistická „levice“ se postupně sbližuje, nachází společnou řeč, stává se stále akceschopnější a nabírá preference.

Topolánek se nesměle pokusil tuto propast přemostit (že se přitom dostal do konfliktu se svým předchůdcem, je přirozené). Důvodů k tomu měl spoustu. Postkomunistická levice se shodne na potřebě reorientace české zahraniční politiky (rozdíly jsou v tom, jak má být hluboká) a na autoritativnějším uspořádání společnosti. ODS se snadno shodne se svými někdejšími oponenty (včetně Havla) na tom, že obojí nelze připustit. Vždyť liberální základy dnešní společnosti položili ostatně bezprostředně po převratu ještě ruku v ruce. Spolupráce na základě zásady „já pán, ty pán“ je představitelná.

Pokus udělat v této situaci z ODS, jediné silné a životaschopné občanské strany, kůlničku na dříví (o což usiluje prezident a jeho věrní), je projevem naprosto nezodpovědného politického avanturismu.

Reflex č. 19