ARCHIV

Do zbraně, občané!

Naši politiku postupně zachvacuje nejistota a úzkost o existenci. Je to na první pohled dost zvláštní. Žijeme v míru tak hlubokém, že se vláda rozhodla prakticky zrušit armádu. Jsme zajištěni spojeneckými svazky jako nikdy v minulosti. Přesto od loňské předvolební demonstrace národní jednoty ve věci Benešových dekretů přes volební mobilizaci ODS až po politickou hysterii, které se nyní odvinula od případu Kinský, roste pocit národního ohrožení.

Lidé mé generace mají s národním ohrožením dvě životní zkušenosti. Ta první je ze srpna 1968: ohrožení se nadalo přehlédnout. Země byla plná po zuby ozbrojených ruských vojáků. Vedení státu, které za moc nestálo, ale nabylo v nové situaci jakési legitimity, odvlekli v poutech do Moskvy. Vznikl krátký, ale nezpochybnitelný konsensus, „národní jednota“. Perfektně fungoval rozhlas, vycházela spousta tiskovin, distribuovaných mezi lidi zdarma, ale větší problémy nebyly ani s každodenním provozem, například zásobováním potravinami. Všechno vzalo postupně za své díky kapitulantské politice těch, kterým tehdy lidé svým odporem zachránili krky.

Druhou zkušenost máme z konce našich dětských let. ČSR a její spojenci byli obklíčeni nepřátelským světem, který nemyslil na nic jiného, než jak vyprovokovat světovou nukleární válku a zničit je. Pronikl i do našich vlastních řad, proto bylo třeba ho neustále odhalovat a ničit. Mimořádná situace opravňovala použití mimořádných, brutálních prostředků. Ovšemže ne navždy: boj se sice neustále zostřuje, ale neúprosná logika dějin přivede nakonec naši věc k vítězství. Tato ideologie, kterou v dojemné shodě sdíleli ti, kteří posílali své nejbližší spolupracovníky na šibenici, s těmi z nich, kteří byli pro šibenici vyhlédnuti, byla pragmatická: umožňovala ovládat společnost jednoduššími prostředky, dávala establishmentu jistotu a politickému uspořádání stabilitu.

Dnes jsme, jak se zdá, opět v situaci národního ohrožení, a otázka, kterému ze dvou výše uvedených modelů se více podobá, je spíše řečnická. Nepřítel vlastně zůstává stejný, ten, na jehož existenci a nebezpečnosti se kdysi shodli národovci s komunisty: vyhnaní Němci, šlechta, církev. Ohrožuje náš národní majetek. Šlechta německá („česká“ je zatím vzata na milost), církev katolická (řízená z cizích center). Tak nepřítele pojmenoval dnešní nástupce Zdeňka Nejedlého na ministerstvu kultury Pavel Dostál. Propagandu zajišťuje Právo, a jak se zdá, i k poslušnosti přivedená Nova.

Pocit národního ohrožení má jakýsi reálný základ: způsob, jak u nás byly uzákoněny restituce, nevnesl příliš stability do vlastnických vztahů. Politické stabilitě zase nepřispívá to, že se společnost dosud nevyrovnala s tím, co se u nás dělo bezprostředně po válce.

Potřeba jednoty, vyplývající z národního ohrožení, se zhmotnila v komuniké nejvyšších ústavních činitelů: reprezentace českého státu musí být v těchto věcech jednotná a její jednotliví představitelé nesmějí preferovat dílčí zájmy před zájmy státu jako celku. To je příznačné: liberální stát se od totalitního liší tím, že staví na dílčích zájmech občanů, které mají před pofidérními zájmy „celku“ přednost. Postoj českého státu je prý nezbytné zastávat aktivně a sebevědomě – to je dikce usnesení komunistického politbyra.

K upevňování jednoty neodmyslitelně patří zrádcování: Výkonná rada ODS „s obavami sleduje vývoj s majetkovým odškodněním sudetských Němců“. Poslanec Tlustý upřesňuje: „Na české politické scéně jsou strany, které považují majetkové poměry, které vznikly po druhé světové válce, za neměnné a nezpochybnitelné“ a na druhé straně ty, „které zpochybňování považují za možné“. A denunciační spirálu dovršuje předseda Topolánek: „Při… posledních jednáních jak u předsedy Poslanecké sněmovny Zaorálka, tak na Úřadu vlády u premiéra Špidly měli velké výhrady k jakémukoli serioznímu řešení právě lidovci a Unie svobody, takže o těchto stranách je řeč“. Postižení se nato zapřísahají svou věrností národní věci a nejvyšší ústavní činitelé pak ve svém prohlášení milostivě vyzvou jejich kritiky, aby se (prozatím) mírnili.

Ovšem, žijeme v situaci ohrožení, kdy nějaké demokratické finty a „složité právní triky“, o nichž hovoří premiér Špidla, musí jít stranou. Iniciativy se chápe ODS, KSČM a „zdravé jádro“ ČSSD. V budoucnu budou muset svést ještě rozhodující bitvu o to, kdo z nich je legitimním obhájcem národních zájmů. Tím bude proměna polistopadového režimu dovršena.

Mladá fronta Dnes 16. července 2003