Úcta a tabu

Nedávno došlo v jedné pražské galerii k drobnému incidentu: Jakýsi polský „umělec“ vystavil fotomontáže, na nichž byli nacisté s Davidovou hvězdou na pásce na rukávu. Někteří Židé tyto obrazy strhli a vedení galerie, která sídlí v domě patřícím Židům, se Židovské obci omluvila. Tato událost opět mírně rozvířila diskusi o svobodě slova, o hranicích umění, o překračování tabu apod.

Dnešní doba překračování různých tabu přeje. Pokud se někdo rozhodne nerespektovat nějaké tabu, zpravidla sklidí aplaus za svou domnělou odvahu. Překračování tabu je jaksi obecně chápáno za činnost odvážnou a záslužnou, neřku-li za jakousi službu lidstvu. Nevysloveně se předpokládá, že čím méně tabu budeme dodržovat, tím budeme svobodnější.

Lidé sdílející tento světonázor si patrně nevšímají, že „bourání tabu“ v dnešní době není žádným projevem statečnosti. Tleská se bořitelům tabu; v pohrdání jsou naopak ti, kdo proti boření nějakých tabu protestují. (Ti ovšem zpravidla nehovoří o tabu, ale vyjadřují se v takových pojmech jako je slušnost, důstojnost nebo zdravý rozum.)

Lidé, kteří tabu neboří a kteří nepřijímají nadšeně kdejakou novotu, jsou považováni za zpátečníky, kteří trpí různými předsudky. Bořitelé tabu na ně shlížejí z výšin jako na lidi nechápavé či nesvobodné. Jelikož kyvadlo veřejného mínění se v Západní civilizaci již dávno přesunulo ve prospěch bořitelů tabu, vyžaduje naopak statečnost proti boření tabu protestovat. Takový člověk je v horším případě chápán jako jakýsi veřejný škůdce, v lepším případě jako ubožák, který ničemu nerozumí.

Kdo jde s převažujícím veřejným míněním, zpravidla se nemusí obtěžovat se zdůvodňováním svých názorů a postojů – vždyť přece všem (nebo téměř všem) připadají zcela evidentní! Jsou to právě ti, kteří nejdou s proudem, kdo si musí lámat hlavu a přemýšlet o tom, proč vlastně zastávají názor, který není většinový. Paradoxně se pak stává, že ti, o nichž se tvrdí, že „se dosud nezbavili svých předsudků“ se ve skutečnosti drží nikoli předsudků, ale uvážených a dobře zdůvodněných soudů, zatímco předsudky mívají spíše bořitelé tabu, protože všechny své případné odpůrce házejí do jednoho pytle neinformovaných zpátečníků.

Boření tabu se příliš dobře nesnáší s úctou, ba ani se zdravou sebeúctou. Boření tabu rovněž působí jako droga. Kdysi by se považovalo za tabu pozvat do rozhlasového nebo televizního pořadu třeba prostitutku. Takové tabu je dnes už dávno „překonáno“, což ovšem znamená, že takový pořad lidi příliš nezaujme. Je potřeba nějakého silnějšího kalibru – najít další tabu, které by bylo možno bořit. Což tak pozvat do rozhlasu či televize otce prostitutky, který je rád, že se jeho dcera věnuje této činnosti? To by snad ještě mohlo zaujmout. Co ale příště? No, nechce se nám to příliš přiznat, ale ještě zbývá pedofilie, případně propagování sexuálního styku se zvířaty.

Aby bylo boření tabu dostatečně legrační, je k němu ovšem potřeba někoho, koho by popouzelo. Někoho, kdo by proti boření tabu alespoň trochu protestoval. Nejlépe se k tomu hodí církev; v našich českých poměrech zejména církev římskokatolická. Církve ve snaze uchránit alespoň určité oblasti před bořiteli tabu někdy skutečně vydají proti něčemu nějaké prohlášení, na což ovšem bořitelé tabu jen čekají a spustí svůj očekávaný povyk o tom, jak je církev zpátečnická a nesvobodná. Typickým příkladem byla kniha a pak film „Šifra mistra Leonarda“.

Mám zato, že církev si někdy zbytečně naběhne. V těchto situacích hraje roli, kterou jí přisoudil někdo druhý. A v podobném souboji prostě nemůže vyhrát. Všimněte si třeba, že diskuse se nevedla příliš o tom, zda si Dan Brown vymýšlí nebo ne. Nejde o meritum věci; jde o to, zda může si někdo může bezbřeze vymýšlet a vydělávat tak vlastně na instituci, bez níž by nevzbudil tolik pozornosti. Jde o reakci na „umělcův“ počin, nikoli o ten počin sám.

Jelikož bořitelů tabu je v Západní civilizaci nadbytek a jejich obhájců valem ubývá, je třeba obracet se stále více na předměty, vzbuzující alespoň v některých lidech úctu. To je v Západní civilizaci Ježíš, v islámské civilizaci Mohamed. Proto je i v ateistickém západním světě obrovský zájem o Ježíše – ne ale o skutečného Ježíše evangelií, ne o vážnou historickou debatu o tom, do jaké míry je líčení evangelií pravdivé, ale o Ježíše, který musí být jiný než Ježíš evangelií – o Ježíše, který měl poměr s Marií Magdalenou, který byl synem římského legionáře, který byl pohřben v Kašmíru… A pokud lze tohoto Ježíše nějak zesměšnit a popudit tím jeho vyznavače, tím lépe. Nemají ostatně co vyznávat, zpátečníci jedni!

Na Ježíše je samozřejmě snazší si troufnout než na Mohameda. Přívrženci Ježíšovi se někdy sympaticky durdí a je milé je vydráždit, ale neházejí bomby a neprovádějí sebevražedné atentáty.

Tabu jsou pro řadu osobností, určujících veřejné mínění západní civilizace, něčím k boření. Mnohem menší je zájem či snaha pochopit, proč se ta tabu dodržovala.

Ti, kdo dodržovali tabu, ovšem nemluvili o dodržování tabu. Ostatně toto slovo není v Západní civilizaci doma – je importováno. Ti, kdo dodržovali tabu, hovořili spíše o slušnosti a uměřenosti. Tak třeba bylo tabu ostouzet veřejně vlastní matku. Ve veřejném mínění převažoval názor, že by se to nemělo dělat. Převažovalo mínění, že děti by měly mít své rodiče v úctě. Celý svět byl jiný – rodina byla ve vážnosti, protože otec měl svůj vzor v nebeském Otci a syn měl svůj vzor v nebeském Synu. Můžete samozřejmě namítnout, že mé líčení je příliš idealistické, a že za povrchní a vnější úctou se často skrývalo týrání dětí rodiči.

Jistě takové týrání skutečně existovalo. Myslím si ale, že velmi, velmi okrajově. Důvodem bylo už to, že mimo rodinu se dříve žilo těžko – a pokud otec týral syna, týral někoho, na nějž bude za pár let téměř nevyhnutelně odkázán.

Já jsem si z křesťanství vzal celou řadu věcí, které jsou mi velice drahé. Jednou z nich je úcta ke každému člověku, a to i k mému nepříteli. Už proto mě nepřistihnete, že bych se snažil zesměšnit své oponenty. Ano, chci nad nimi zvítězit, ale silou svých argumentů, ne hrubostí svého slovníku či pikantními informacemi z jejich soukromí.

Na rozdíl od bořitelů tabu jsem přesvědčen, že existuje pravda s velkým P, krása s velkým K a spravedlnost s velkým S. Nesdílím tedy dnes převažující přesvědčení, že „každý má svou pravdu“ a že krása je pouze záležitostí osobních preferencí. Zajímají mě takové věci jako je třeba šlechetnost, velkodušnost a velkorysost. Zajímá mě člověk, který zůstane neúplatný i v situaci velkého pokušení. Zajímá mě člověk, který říká pravdu, i když za to trpí, nebo tehdy, když by pro něj bylo „výhodnější“ zalhat a on by měl jistotu, že by na to nikdo nepřišel.

Máme mnoho zbořených tabu a málo vzájemné úcty.

A já mám úctu i k židovskému národu. Třeba už proto, že žádný jiný národ se tolik jiných národů nepokoušelo jednou provždy vyhubit. A všichni dobře víme, že takové národy existují i dnes a nepochybně se o to za pár let znovu pokusí. Proto je ostouzení židovského národa pro mě tabu. Zkrátka, jsem nenapravitelný zpátečník.

Dan Drápal