Fischerova vzpoura

Tyto řádky jsou pokusem nějak přehledně utřídit bouřlivé události posledních dní.

Designovaný premiér Fischer při sestavování vlády upřednostnil ve třech případech (finance, spravedlnost, průmysl a obchod) kandidáty, které si sám zvolil, před těmi, které mu podle předem dohodnutého klíče navrhly strany, jež se na vytváření vlády podílejí. Ministra životního prostředí zatím nejmenoval vůbec. S touto sestavou pak seznámil (telefonicky) prezidenta Klause. Vzhledem k tomuto neočekávaně razantnímu postupu vypadá jako kompromis, že se pak uvolil o nominacích ještě s představiteli politických stran jednat.

Fischerova vzpoura se zdá být na první pohled lidsky pochopitelná: nechce být pouhou loutkou, kterou manipulují politické strany. O tom, jaký politický prostor bude mít k dispozici, ovšem věděl už tehdy, kdy se pro přijetí funkce rozhodl. Topolánek i Paroubek např. svorně potvrdili, že zadání znělo: premiér může vznášet námitky proti nominacím, v tom případě strany navrhnou někoho jiného, ale nesmí nominovat ministry sám a o své vůli (tím by se stala nesmyslnou původní dohoda mezi koalicí a ČSSD o rozdělení mandátů).

Premiérovi přesto zbýval jakýsi prostor pro politické rozhodování, a účastníci se předem postarali, aby nebyl až tak malý. Nejprve lidovci odstoupili z dohody ohledně přechodné vlády. Pak se zbývající tři partaje začaly o uvolněné resorty prát, přičemž zelení si nárokovali hned celkem tři a hrozili, že jinak se z dohody o vytvoření vlády stáhnou. Konečně je ve hře třetí, z politického hlediska teoreticky neutrální, ale vzhledem ke svým velikým ústavním pravomocem a osobním ambicím neobyčejně mocný účastník, totiž prezident. Ten ve vzniklém konfliktu zaujal neutrální pozici, ale mluvili za něj jiní. Jeho tajemník Jakl například vyjádřil přesvědčení, že si političtí účastníci sporu pořádně rozmyslí, než na sebe vezmou zodpovědnost za pokračování vládní krize (to je zábavné vyjádření, výhrůžka, která se pokouší zastřít, že právě toto stanovisko, zaznívající z Hradu, k prohloubení krize mocně přispívá). Pokud jde o prezidentovo stanovisko, prohlásil Jakl později, že prezident sice Fischera nepobízel, ale „určitě mu nebude vadit“, když vláda bude fungovat sebevědomě. Nu, pan Jakl to přece musí vědět. Primátor Bém věří už předem, že poslanci Fischerův návrh (zatím není definitivní) podpoří: „nikdo si snad v případě premiéra, byť dosazeného na dočasné období, nemůže myslet, že se jedná o nějakou loutkovou figurku, která se bude jen tvářit, že skládá úřednickou vládu, a přitom to hlavní se odehrává na stranických sekretariátech…“ Tento průnik nepolitické politiky mezi modré kořeny je opravdu pozoruhodný.

Zdá se, že v přetahování o Fischera zatím na body vede Václav Klaus. Fischer by si to, co dělá, bez politické podpory netroufl, a politická podpora z Hradu je díky prezidentovým ústavním pravomocem mocná. Může vládě, i kdyby nedostala důvěru v parlamentu, zajistit vládnutí až do předčasných voleb, a v případě, pokud se mu podaří rozštěpit ODS a zabránit přijetí ústavního zákona o předčasných volbách, až do řádných voleb v létě příštího roku. Je to možnost krajní a asi spíš teoretická, ale možnost to je. To, čeho zatím dosáhl (nebo čeho dosáhl Fischer, když využil neurovnaných poměrů na české politické scéně), je fakt, že on (respektive prezident, kdo to rozsoudí) ustoupil od svých nominací, kdežto další zúčastněné strany potvrdily původní dohodu a Fischerovo právo veta. Podle Topolánka i Paroubka vypadá teď dohoda tak, že ČSSD jmenuje nového kandidáta na post ministra průmyslu a obchodu, zelení dostanou možnost nominovat ministra pro životní prostředí a lidská práva a menšiny (toto ministerstvo tedy zůstane přes původní Paroubkův odpor zachováno) a ODS musí přijít s novým kandidátem na ministra financí. Pokud jde o ministerstvo spravedlnosti, zde zřejmě Fischer (nebo Klaus?) couvl. Deklarovaná záliba kandidátky v sexu není ani podle mého názoru na závadu (poněkud rozpačitější bych byl, kdyby s podobným veřejným vyznáním vystoupila sociálně demokratická stínová ministryně v tomto resortu), její záliba ve Václavu Klausovi (souhlasí s jeho myšlenkami, jak se zdá, prakticky ještě dřív, než je prezident stačí vyslovit) jí naopak, troufl bych si tvrdit, výrazně pomohla.

Z toho, co se odehrálo, lze tatím vyvodit následující: za prvé, premiér Fischer se dovede v ve zvláštním prostředí, do něhož se dostal, pohybovat poměrně obratně. Za druhé, jeho vazby na Hrad jsou mírně znepokojující. A za třetí, dohody, které vznikly, jsou pořád víc než křehké. V tom je třeba druhému z premiérů, Topolánkovi, věřit.

3. května 2009