Jaký má designovaný premiér mandát?

Premiér Fischer si zadupal a národ mu drží palce – soudím tak aspoň podle toho, jak o jeho posledních krocích píší noviny (někteří komentátoři citlivě rezonují na záchvěvy duše lidu). Ukázal, že nechce být, jak někteří skeptici předpokládali, jen poslušnou loutkou v rukou politických stran.

Naskýtají se dvě otázky: za prvé, zda tomu tak opravdu je, a za druhé, pokud by tomu tak bylo, o jaký mandát se může opřít.

Premiér má u veřejnosti zjevné plus: je to odborník, nikoli politik. Politik je v lidové představě někdo, kdo se věnuje jen intrikám, nic jiného neumí, a pobírá za to neúměrně vysoký plat. Dělá to, co by zvládl každý normální člověk levou zadní, a nic navíc už neumí.

Naproti tomu odborník něco dokáže hmatatelného: je schopen například velmi dobře počítat, léčit lidi, projektovat velké stavby, provádět složité bankovní operace, nebo aspoň hezky zpívat, dobře hrát divadlo nebo hokej.

Poměrně zvláštní je, že odbornictví se u lidí střední a starší generace poměrně často páruje s členstvím v KSČ, v některých případech se spoluprací s StB, o níž dotyčný samozřejmě neměl ani tušení, a jeho řídící důstojník, pokud ještě žije, mu to rád potvrdí. „Odborník“ získává gloriolu mučedníka: aby mohl své odbornictví optimalizovat a stát se zvlášť způsobilým ke službě lidu, musí překonat falešný stud a něco obětovat. Kdyby tak neučinil, byl by dnes odborníkem o poznání menším.

Tuto skutečnost mohu docela dobře potvrdit na vlastním příkladě. Vystudoval jsem Filosofickou fakultu a do roku 1969 jsem pracoval tak říkajíc ve svém oboru. Pak jsem se dostatečně neobětoval (ostatně na to bylo už trochu pozdě), takže jsem nějaký čas pracoval manuálně, pak jako „technický pracovník“, pak jako programátor. Po roce 1989 jsem se dva roky angažoval v politice, rok jsem byl státním úředníkem, od roku 1993 do roku 2002 jsem učil na FSV UK. Hned po svém nástupu jsem zjistil, že dohonit to, co jsem v odbornictví zameškal, už prakticky nelze. Neříkám to proto, že bych se snad nedej bože chtěl chvástat, ale jen proto, že svůj osud jednak dobře znám, a jednak jsem přesvědčen, že to byl docela průměrný osud jednoho z desetitisíců, možná statisíců, kteří nenašli sílu k Oběti. Měl jsem se fajn, netrpěl jsem hladem a nouzí, nikdo mne nemučil ani neuvrhl do žaláře. Jen jsem se nestal odborníkem.

Jan Fischer je z tohoto hlediska odborník v pravém a plném slova smyslu. Nechci jeho kvalifikaci nijak zpochybňovat. Nejsem si jen jistý (na rozdíl od většiny populace), zda právě toto odbornictví lze chápat jako mandát k výkonu funkce premiéra.

Pak jsou tu představitelé politických stran, kteří pana Fischera nominovali. Jsou to vyslovení neodborníci. Mají ovšem proti panu Fischerovi jednu výhodu: demokratický mandát pana Fischera na premiéra např. navrhnout a protlačit. Jejich mandát se dá vyjádřit čísly a tedy změřit: odvisí od počtu hlasů, které jejich strany dostaly ve volbách. Dá se zpochybnit, zda počet hlasů vyjadřuje opravdu kompetenci a mravní způsobilost těch, kteří je obdrželi. Až někdo vymyslí něco lepšího, jistě to snadno prosadí. To, co bylo vymyšleno jako náhrada doposud, bylo bohužel nakonec vždycky výrazně horší. Takže demokracie je ve své podstatě optimistická: stojí na předpokladu, že ti, co dostanou nejvíc hlasů, jsou nejzpůsobilejší, a že lidé jsou schopni si nejzpůsobilejší vybrat. Z tohoto hlediska je mandát pana Fischera odvozený od těch, kteří si ho jako premiéra vybrali: na časově velmi omezenou dobu, ke splnění vymezeného okruhu úkolů.

Dalším významným prvkem ve hře je prezident. Prezident je volen, ovšem nepřímo (což je trochu podobné jako v případě doporučení pana Fischera do funkce premiéra). Je volen k jinému účelu, než aby představoval další politickou stranu nebo dokonce další politické strany zakládal a naopak již existující boural. Nicméně ne vždycky se dokáže podobných iniciativ zdržet. Navíc má některé významné pravomoci – například čarovnou sílu udělat z premiéra pouze stranami neformálně doporučeného premiéra skutečného (je to trochu podobná moc, jako když kněz při katolické mši proměňuje víno a hostie v Kristovu krev a tělo). Podle Ústavy jmenuje premiéra poté, když předchozímu vypršel mandát nebo mu byla vyjádřena nedůvěra. Jmenuje ho nikoli hned, nýbrž až když se mu zachce, a může jmenovat skoro kohokoli. Pokud jmenovaný nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, může setrvat ve funkci tak dlouho, dokud neskončí volební období nebo dokud se prezident nerozhodne jmenovat někoho jiného.

Zákonodárce samozřejmě předpokládal, že prezident jmenuje premiéra co nejdříve. Každý zákon, i ústava, je založena na předpokladu dobré vůle. Psát zákony imunní proti zlé vůli (tj. zákony pro syčáky) není dost dobře možné, syčáci je vždycky nějak obejdou. Mám jen pochybnost, zda praxe nedokázala, že zde zákonodárce předpokládal té dobré vůle příliš. Výsledkem je, že prezident vystupuje v nynější situaci jako samostatná politická strana, vybavená navíc významnými pravomocemi, které ostatní politické strany nemají.

Premiér Fischer je vůči třem politickým stranám, které se podílejí na sestavování jeho vlády, i proti té čtvrté pseudostraně jménem Václav Klaus v nevýhodě. Jeho mandát je fakticky nejslabší. Jeho poslední kroky lze ovšem brát i za lepší konec, asi by to bylo slušné. Nejspíš došel k závěru, že se mu strany pokoušejí do vlády nasadit lidi, ze něž si coby premiér netroufá ručit, a že mu fakticky není dopřáno ani to, co mu podle vlastních slov Topolánek i Paroubek zaručili, tj. odmítat navržené s tím, aby strany přišly s někým jiným. Proto překročil dohodu, navrhl jiné lidi, a setkal se s podporou z Hradu. Nato při jednání projevili Paroubek i Topolánek ochotu dvěma jeho požadavkům vyhovět.

Tím si pan Fischer vyzkoušel, že ač jsou jeho spoluhráči vesměs mocnější než on, může rozehrávat jedny proti druhým. Pokud tak činí například kvůli tomu (uvádím to jako čistě teoretickou možnost) aby mu do týmu necpali blby, těžko proti tomu něco namítat. Jenže to může být taky úplně jinak. Uvidíme.

3. května 2009