ARCHIV

Klaus organizuje národní jednotu

Schůzka Václava Klause s premiérem a předsedy obou parlamentních komor signalizuje českému občanovi: skutečnost je vážná, národní zájmy ohroženy a politické špičky musí zaujmout jednoznačné stanovisko.

Poselství je pvšem účelové: Václav Klaus si tímto způsobem posiluje pozici dirigenta našeho politického orchestru. Dělá to, co kritizoval na Havlovi, ještě daleko nestoudnějším způsobem. Havlovi šlo v první řadě o to, aby byl královnou intelektuální krásy. Klaus nechává před svým trůnem pochodovat v sevřeném šiku politické špičky, potvrzující tím jeho dominantní postavení na české politické scéně. Je otázka, proč si zrovna třeba Vladimír Špidla, který se ještě před nedávnem troufl s prezidentem hádat o kompetence v zahraniční politice, tímhle způsobem dobrovolně sám pod sebou podřezává větev. Vysvětlení je jednoduché: Špidla a zejména Zaorálek jsou primitivní šovinisté a proti Klausovým výzvám k národnímu sjednocení nemají žádnou protizbraň. Petr Pithart by se bránil, kdyby měl zajištěno, že to ani trochu neohrozí jeho politickou kariéru. A to v tomto případě zajištěno nemá.

Sám krátký text „komuniké“ je velmi výmluvný. Konstatuje se v něm, že stále platí společenský a politický konsensus devadesátých let, pokud jde o vypořádání se s totalitní minulostí let 1938-45 a let 1946-89 a pokud jde o řešení nespravedlivostí a křivd, k nimž v této době docházelo. Mluvit o vypořádání se s totalitní minulostí 1938-45 je ovšem drzost, protože jde o totalitní minulost německou, nikoli naši. ČSR byla obětí Hitlerovy agrese, okupace a teroru. Řeči o tom, že Češi ochotně hajlovali na Václaváku a čeští dělníci s radostí pracovali na Hitlera (vedou se příležitostně na východ i na západ od Aše) považuji za nestoudné přehánění. V této věci se nemáme s čím vypořádávat, nebolí nás to, protože to není naše věc. Když to naši papaláši tvrdí, je to tedy z jejich strany pokrytectví.

Vypořádávání s lety 1948-1989 se nám, pravda, zatím úplně nepovedlo. Nemáme jasno o vstupech (česká společnost si zvolila půlstoleté pobývání v zaostalém ruském impériu do jisté míry dobrovolně) a o výstupech (první polistopadová garnitura přizvala komunisty k účasti na novém politickém uspořádání a ti z tohoto pozvání dodnes těží). O způsobu „vyrovnání s komunistickou minulostí“ se vede celkem věcná diskuse.

Velký problém je však v tom, o čem z „komuniké“ jaksi vypadlo, totiž v letech 1945-48. V takřka dobrovolném napochodování českých politických elit do ruského impéria. V dobrovolné rezignaci české společnosti na demokracii, lidská práva, soukromé vlastnictví a svobodné podnikání. A v nespravedlivostech a křivdách, které se v rámci této potupné rezignace na vlastní dějiny odehrály. Všichni zúčastnění to samozřejmě velmi dobře vědí. Proto je „Komuniké“ účelovou lží a nedůstojným švejkováním. Konsensus, který nám v této věci vnucují Klaus, Špidla, Zaorálek a Pithart, nelze přijmout.

Komuniké dále obsahuje výzvu, aby byla „reprezentace českého státu v těchto věcech jednotná navenek a uvnitř a aby její jednotliví představitelé neupřednostňovali dílčí zájmy před zájmy státu jako celku.“ Je prý zapotřebí zastávat postoj českého státu „aktivně a sebevědomě“. Tato výzva je víc než podezřelá. Zájmy celku neexistují jinak než jako souhrn dílčích zájmů těch, kteří celek vytvářejí, a demokratický stát stojí a padá s respektem k dílčím zájmům občanů a jejich uskupení. Zde se „dílčími zájmy“ patrně rozumí zájmy KDU-ČSL a US-DEU, které v poslední době zaujímaly přece jen o něco umírněnější postoj než nacionalistická fronta KSČM – ODS – tvrdé jádro ČSSD. Na paškále je politická pluralita. Řeči o „aktivním a sebevědomém“ zastávání státních zájmů – zejména v této souvislosti – jsou jako vystřižené z Rudého práva před čtrnácti či více lety.

Pak následuje výzva k „české politické scéně“, „aby se zdržela zbytečných, nervózních a často nepřiměřených reakcí na jednotlivé výroky z domova a zahraničí“. V tom se zračí Klausův realismus: Cítí, že škrholovské politika ODS a komunistů, zejména hledání a označování třídního nepřítele v současné reprezentaci, jsou, jak se říká, „kontraproduktivní“, protože by mohly narazit na nepochopení v civilizovaném západním světě, na němž českému prezidentovi zatím záleží.

Prezident Klaus se pokouší zformovat národní jednotu, v níž bude hrát vedoucí roli a která mu zjednoduší politickou manipulaci veřejností. Zároveň (a to je optimističtější rub věci) jednota pořád ještě není ideální. Na významných politických postech jsou stále lidé, kterým národní jednota klausovského střihu nebude asi zcela po chuti. Problémy byly v minulosti s místopředsedou vlády Marešem, s místopředsedou Senátu Rumlem. Oba pánové jsou ovšem ve svízelné situaci. Pokud chtějí dělat něco kloudného, zaslouží si podporu. Na druhé straně nikdo je do politiky nehnal klackem, svůj úděl si vybrali dobrovolně a je na nich, aby teď dělali to, čeho je zapotřebí. Tj. postavili se čelem k této nestydaté snaze o zglajchšaltování českého politického života.

12. července 2003