Vývoj po spirále

K následujícím řádkům mne inspirovalo sestavování nové vlády a očekávání spojená s podzimními volbami do Poslanecké sněmovny.

Velký ruský myslitel V. I. Lenin rozpoznal, že historický vývoj se ubírá po spirále. Na počátku byla prvobytně pospolná společnost, pak se od ní dějiny čím dál tím víc vzdalovaly, aby se nakonec vrátily na totéž místo, jen o něco výše. Tato zákonitost platí, tedy aspoň pro Rusko a pro země, které s ním kdysi volky nevolky spojily svůj osud. Jako například naše vlast.

Leninská zákonitost se naplňuje i během posledních dvaceti let našich dějin. Ve výchozí pozici byly davy prodchnuty jedinou myšlenkou: proboha, pryč odtud! Co nejrychleji a co nejdále! Snili o Evropě, o Západu, ti nejradikálnější se upnuli až za Atlantik. Vymýšleli ušlechtilé techniky, jimiž by se dal přesun provést: pravda a láska, neviditelná ruka trhu. Šlo o úprk ze stavu, kterému se říkalo „normalizace“ (což znamenalo, že se uzavřel jeden vývojový cyklus).

Situace, která vznikla, byla tedy z hlediska normalizace nenormální. Měla své velmi příjemné stránky, najednou se smělo mnohé z toho, co bylo dosud zakázáno: nadávat na vládu, cestovat, podnikat. Ti, co zatím žili nic moc, se najednou měli o něco lépe, a těm, co se předtím měli jako prasata v žitě, se zase až tak moc nestalo. Říkalo se tomu sametovost. Sametovost je důležitým prvkem vývoje po spirále.

První polistopadová garnitura byla garniturou snílků. Aby je nikdo nerušil malichernostmi, přizvali si k vyřizování běžné denní agendy zkušené machry z minulosti (jeden příklad za všechny: Marián Čalfa). I to je zapotřebí, aby dějiny postupovaly zákonitě, po spirále.

Druhá garnitura byli technokrati. Věřili, že za ně všechno zařídí ekonomické zákonitosti, je jen zapotřebí před nimi zametat terén. Během času se ukázalo, že věřili i jiným věcem, které s ekonomickými zákonitostmi až tak nesouvisely: že jsme opět ve středu zájmu chlípných a chtivých velmocí. Nejprve Německo, pak celá Evropa se nás chystá připravit o to nejcennější, co máme, o suverenitu. Na druhé straně nedémonizujme Rusko, mohlo by nám se suverenitou pomoci. Původní idea („rychle pryč!“) ztrácí výrazně na síle, dějinná dráha se křiví.

Přichází třetí garnitura, kverulanti. Ti, na něž se při prvotní dělbě polistopadové moci nedostalo. Neprávem, samozřejmě. Jejich heslem je spálená země. Ukazuje se, jak snadné je lidi přesvědčit, že se mají tak špatně, jako se dosud neměli. V tu chvíli se začne ve veřejnosti šířit jakási dosud dřímající touha po normalizaci nenormální situace.

Vzniká chaos, živná půda pro závěrečnou etapu. Ke slovu přicházejí ti, co dosud trpělivě čekali: normalizační manažeři – prasečkáři, někdejší Husákova zlatá mládež, ti, co byli schopni se v cestě za svým Posláním (moralističtí škarohlídi by řekli kariérou) obětovat natolik, že vstoupili do KSČ (z níž ovšem vystoupili hned, jakmile pro jejich poslání přestala být funkční). Nebudou nám vadit, jsme na ně zvyklí, a navíc jsme všichni – i oni – o něco výš než v roce 1989. A obávám se, že tam zůstaneme, jako obvykle, zatraceně dlouho.

3. dubna 2009