Cyklus se uzavírá

Premiér v demisi Mirek Topolánek poskytl sobotní Mladé frontě Dnes rozhovor. Dotkl se mj. někdejšího členství designovaného premiéra Fischera v KSČ. Měl přitom řadu možností – například tu věc taktně přejít. Neříkám že by to bylo správné, rozhodně by to však bylo šťastnější než to, co udělal. Je pan Topolánek nervózní? Lze se obávat, že v nové vládě bude lidí s problémem pana Fischera víc? Nebo snad všichni?

Premiér Topolánek na to téma řekl, že mu připadá dvacet let po revoluci v případě státního úředníka, který prošel lustracemi a dělá svou odbornou práci, tato diskuse bezpředmětná. „Nikomu nevadil Vlastimil Tlustý. Nikomu nevadilo, že v Klausových dobách bylo takových lidí daleko více než lidí, kteří nebyli v KSČ - namátkou Stráský, Dlouhý, Dyba, Ježek, Kočárník.“

Ještě bezelstněji se ve stejném duchu vyjádřil den předtím poslanec ODS Patera: „Mluvit o členství v KSČ dvacet let po revoluci je spíše zástupný problém. Takových lidí byla šílená kvanta a každý, kdo jen něco trochu chtěl v tom období znamenat, si mohl vybrat, ale většina si zvolila KSČ.“

Panu premiérovi v demisi je zjevně jedno, co plácne. Tomáš Ježek nebyl nikdy členem žádné Klausovy vlády. Tvrdit, že tam seděla většina bývalých komunistů, je nesmysl. Taky není pravda, že nikomu nevadil Vlastimil Tlustý: v každém případě svého času nevadil Topolánkovi, který ho jako jediný jmenoval ministrem.

Když si do výše uvedených citací dosadíme místo KSČ NSDAP a místo revoluce porážku Třetí říše, vyjde nechtěně najevo, jak různé nároky klademe na sebe a na cizáky. Jistě, mezi KSČ a NSDAP je velký rozdíl, ale ten rozdíl nespočívá v tom, že by členství v jedné bylo méně problematické než v druhé.

Rozdíl je ovšem v tom, když někdo vlezl do KSČ v šedesátých letech, aspoň částečně i z blbosti, a zaplatil za to tím, že ho hned v devětašedesátém potupně vykopali jako cizorodý element, a když tam někdo vstoupil za normalizace. Problém těch druhých nespočíval v tom, že by byli přesvědčenými stoupenci zrůdné ideologie. Pouze činem dokázali, že je jim jedno něco, co jim jedno být nesmí, a že jsou schopni toho, čeho slušný člověk schopen být nemá. Nebylo jich šílené kvantum (z cca 80 zaměstnanců výpočetního střediska, kde jsem patnáct let pracoval, byli v KSČ čtyři) a nešli tam ti, co chtěli jen trochu v tom období něco znamenat, ale většinou jen ti, co chtěli znamenat aspoň o trochu víc, než na co měli, a chtěli toho dosáhnout aspoň o trochu rychleji, než bylo obvyklé a slušné. Ostatně, bylo to období, kdy nebylo nutné „něco znamenat“ – člověk by bez toho neumřel hlady.

Bezelstná prezentace podobných názorů svědčí o jakémsi posunu v našem politickém vývoji. Cyklus započatý v roce 1989 se uzavírá. V době bezprostředně po převratu většina lidí ve vysokých politických funkcích komunistickou minulost neměla, a ti, co ji měli, se za to aspoň ještě styděli. To, co zažíváme dnes, jsou signály změny: jakási nenápadná, plíživá a faktická rehabilitace „normalizace“, normalizačního chování. Jde samozřejmě o normalizaci sametovou, zbavenou excesů. Členství v KSČ se dnes chápe tak, že tenkrát (před Listopadem) to bylo OK, dnes už by to ovšem OK nebylo (stejně vyčůrané zdůvodnění jako v případě vyhnání sudetských Němců).

Role premiéra Topolánka v závěrečné fázi tohoto procesu je zarážející. Nechme teď stranou, že ho jeho odpůrci z Bémova (Klausova) tábora rovněž kritizují za to, že si jako nástupce vybral exkomunistu, je to účelové pokrytectví, dělali by totéž, kdyby na to měli. Ale vypadá to, jako kdybychom ve větším časovém úseku (dvacet let) znovu prožívali to, co pamatujeme z období od jara 1968 do jara 1969. A tentokrát ani nemusely přijet tanky, vystačíme si sami.

Hnací silou sametové normalizace je dnes naše „levice“, její vůdčí silou ČSSD. Pan prezident, jak se zdá, se zhlédl v roli svého předchůdce, stařičkého generála Svobody. A Topolánkovo vedení ODS se podobá Dubčekovu vedení KSČ: dali se na „držení pozic“. Snaží se zabránit tomu, aby ne jejich místo nepřišli jiní, daleko horší. Proto dělají to, co by správně měli dělat ti horší, a stávají se těm horším rovnými. Tím zároveň sice nevědomě, ale energicky pracují na sebezničení. Pokus o ODS s lidskou tváří končí, jak se zdá, stejně jako kdysi pokus o KSČ s lidskou tváří. Krachem, na němž se aktivně účastní někdejší protagonisté nezdařeného experimentu.

Lidové noviny 14.dubna 2009