Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc duben 2009

Po dlouhé, předlouhé době se konečně našel politik, hodný našeho nejvyššího ocenění. Buď jsme se stali příliš náročnými, nebo je adeptů tolik, že se výběr stává nemožným. Tentokrát je ovšem, myslím, věc celkem jasná.

V pondělí 30. března poskytl předseda ČSSD Jiří Paroubek rozhovor Mladé frontě Dnes. Redaktor se ho mj. zeptal, jak se zachová ČSSD v případě, že by se v příštích volbách do Sněmovny nedostali ani lidovci, ani zelení, a sociální demokraté si museli vybírat mezi ODS a komunisty. Předsedova odpověď byla krystalicky upřímná. Zněla: „To je bezpředmětné. V takovém případě by měly být obě strany nápomocny, pokud by sociální demokracie byla nejsilnější stranou, aby vznikla její menšinová vláda. A ta by byla podporována ad hoc jednou či druhou politickou stranou.“

Řešení pana Paroubka je jednoduché, leč poněkud asymetrické: KSČM a ODS mají povinnost podpořit vládu nejsilnější strany, a takto podpořená menšinová vláda pak bude mít právo vybírat si, s kterou z nich se v tom či onom případě spustí.

Je nepochybné, že podobné tužby a přání chová vskrytu duše nejeden politik (svět politiky je, jako všechno lidské dílo, nedokonalý). Málokdo si však troufne to takhle na plné pecky zformulovat. Pokud tak učiní, je to svědectvím a) o neuvěřitelných poměrech v daném státě b) nebo o mimořádné míře oprsklosti dotyčného c) nebo (nejčastěji) o obojím najednou.

Největší problém je, že přímočaře zformulovaný plán klade poměrně dost velké nároky na přitroublost potenciálních nedobrovolných podílníků. Paroubek dosáhl svých úspěchů hlavně tím, že zbořil další letité tabu – „s komunisty není slušno se spojovat proti demokratickým politickým soupeřům“. Tabu bylo k neunesení, ale k jeho zboření bylo přesto zapotřebí jakési otrlosti. Což právě svědčí o neuvěřitelných poměrech v této zemi. Nicméně: spolupráce ČSSD s komunisty má dosud jakýsi lehce tajemný ráz. Dohaduje se v temných zákoutích klikatých parlamentních chodeb, a komunisty už to nebaví. Nechtějí být tajnou souložnicí sociálních demokratů, rádi by tento svazek legalizovali před Bohem a lidmi. A dali to svým polopartnerům už několikrát velmi citelně najevo.

I když necháme stranou moralizování (na českou politickou scénu zjevně neopatří), je „Paroubkův plán“, takto předestřen veřejnosti, nepraktický. ODS a KSČM se nedokáže shodnout skoro na ničem, a je tomu tak dobře. Není však vyloučeno, že se shodne na jedné formální věci, na níž se shodnout může – jak zabránit tomu, aby s nimi někdo provozoval takové vyčůrané hrátky a ještě to napřed troubil do světa. Takže pokud jde o odhad výsledku, je na místě jistá zdrženlivost. Nicméně – jasné slovo dělá muže, a tak, abychom panu Paroubkovi osladili případný budoucí neúspěch, udělujeme mu už teď naše nejvyšší ocenění, totiž bobříka vyčůranosti za měsíc duben 2009. A samozřejmě zároveň srdečně gratulujeme.

5. dubna 2009