Na prahu politické normalizace

Polistopadová česká demokracie má zvláštní kolorit: jejím základem nejsou ani tak zásady, všeobecně sdílené účastníky politické hry, jako prostý svinčík na politické scéně. Díky neustále se prohlubujícímu patu neměl zatím nikdo z účastníků dost síly, aby změnil parametry občanských práv a svobod, jak byly nastaveny v prvních letech po listopadu 1989 – i když chuť k tomu na všech stranách nechybí. Díky tomu se už skoro dvacet let můžeme těšit takové svobodě, jakou tyto končiny středovýchodní Evropy nepamatují. V posledních letech sílí signály toho, že se tato křehká rovnováha zvrátí. Není divu, demokracie postavená na svinčíku nemůže být než křehká.

Vznik, vývoj a pád Topolánkovy vlády se zdají být závěrečnými akordy této podivné symfonie. Co se dalo očekávat od vlády se slabou podporou v parlamentu, navíc postavené na dvou přeběhlících! Vydržela o něco déle než obdobná vláda Václava Klause v letech 1996-7, a to bylo asi tak maximum, čeho mohla dosáhnout. Přitom v roce 2006 se nabízelo alternativní řešení – předčasné volby. Jediná schůdná cesta k němu vedla ovšem přes Paroubkův pokus, to by znamenalo riskovat – a riskovat se nikomu nechtělo.

Bylo by nespravedlivé svádět dnešní pád vlády na Topolánka nebo jen na něj, nebo propadnout bez zábran konspiračním teoriím. Nicméně některé věci jsou už teď zjevné.

Paroubek usiloval přímo a brutálně o pád vlády. Měl jasný plán: nejprve bude nějaký čas vodit bezmocnou vládu na řetěze a úplně ji znemožní, pak nastoupí „vláda odborníků“ s cílem zajistit dříve či později příznivé prostředí pro volby.

Tichošlápek na Hradě je jiný případ. V okamžiku, kdy se ukazuje, že mu jeho projekt hrozí spadnout na hlavu, se jako hlava nějakého spiknutí zrovna nejeví. Nicméně některé věci jsou zjevné a nelze je přejít.

Mezi ním a Topolánkem existuje zcela zásadní ideová neshoda, potvrdili to oba znovu v posledních dnech: Topolánek nechce stranu ideově, programově rigidní, která oslovuje jen roduvěrné, a ne širší veřejnost. Klaus se nechal slyšet, že se Topolánek nikdy neztotožnil se základními idejemi ODS, jak je zformuloval on sám. To je pravda: Topolánek se pokusil o ODS s lidskou tváří, zbavenou doktrinářství a dogmatismu, otevřenou spolupráci s bývalými protivníky a konkurenty z Havlova okruhu (Strana zelených) – s vědomím, že bez jejich hlasů nemůže vyhrát volby nad KSČM a ČSSD. Klausova nepřízeň byla cítit už dlouho, zhmotnila se v posledních měsících nejprve teatrální prezidentovou rezignací na funkci čestného předsedy ODS, pak demonstrativní účastí na sjezdu ČSSD. Zdůrazňoval tam potřebu konsensu hlavních politických sil a bokem před novináři dal zároveň najevo nechuť k Topolánkově vládě. „Rebelové“ z ODS se nijak netajili svými vazbami a kontakty na prezidenta. A je zjevné, že minimálně jednou se sešel s předsedou ČSSD Paroubkem. Jakési základní dorozumění ohledně hlasování o nedůvěře tu být muselo.

Situace „den poté“ napověděla, že dorozumění nebylo příliš důkladné. Prezident si zjevně představoval, že Topolánkova vláda padne a otevře cestu ke spolupráci konstruktivních sil, tedy především obrozené ODS a ČSSD, pod jeho taktovkou. Tato možnost se ovšem musí hrubě nelíbit Paroubkovi, který by byl oholen o plody svého vítězství, nebo by se o ně musel aspoň podělit. Proto projevil vůči Topolánkovi jakousi vstřícnost. Tady je ovšem kámen úrazu.

Z dílny ODS vyšel spot, který pád vlády přirovnává k Mnichovu, „Vítěznému únoru“ a ruské invazi. To je jednak přehnané, jednak to dělá z ODS nevinnou oběť (na místě by byla spíš tichá reflexe vlastních chyb). Jistá vzdálená podobnost by tu ovšem mohla být, a to z dobou normalizačního startu na podzim 1968: Paroubek je jasný a čitelný. Prezident nepochybně touží po normalizaci ODS. Jeho pozice je trochu podobná té jeho předchůdce v úřadě z podzimu 1968. Topolánkovi hrozí, že se dostane do situace tzv. držitelů pozic. Pokud teď přistoupí na Paroubkovy (a možná i prezidentovy) personální požadavky a na implicitní tendenci vyloučit zelené ze hry, projeví jistou věrolomnost. Podobně jako čelní protagonisté Pražského jara (pod nesrovnatelně větším tlakem, ovšem) se zbavovali klíčových spolupracovníků a dělali programové ústupky, aby zachovali kontinuitu. Dělali to proto, aby na jejich místo nepřišli ti horší. Kontinuitu ústupky ztratili a stali se sami stejně špatnými jako ti, které nechtěli pustit na svá místa.

Lidové noviny 30. března 2009