O čem se bude rozhodovat

V úterý se uskuteční další opoziční pokus vyslovit Topolánkově vládě nedůvěru. Nad výsledkem se tentokrát poprvé vznáší velký otazník. Stav české politiky se trochu podobá tomu, co předcházelo „sarajevskému atentátu“. Žijeme od voleb v politickém patu. Vláda se od počátku drží u vesla jen díky přeběhlíkům. V zádech má silnou a nesnášenlivou opozici. Problematický způsob vládnutí a zjevné chyby vlády vyvolávají nespokojenost a nejistotu i uvnitř vládních stran. Vnitřní opozice v ODS má sympatie prezidenta, ten ovšem svou podporu nemůže z pochopitelných důvodů dát veřejně najevo. K dispozici má prostředky kabinetní politiky. Mnoho lidí i ve vládním táboře láká představa svržení vlády bez ohledu na to, zda z vládní krize může vzejít nějaké stabilní uspořádání, a pokud ano, jaké bude povahy. Je to vlastně karikatura na „Sarajevo“, protože daleko větší roli tu hrají osobní zájmy aktérů.

Současná politická situace je zároveň nesnesitelná a neudržitelná. Opozice se upnula ke svržení vlády za každou cenu. Neexistuje žádný společný zájem, který by s ní byla schopna sdílet (viz neschopnost jakékoli dohody ohledně doby českého předsednictví EU). Za stávajícího poměru sil v Poslanecké sněmovně vláda nedokázala uskutečnit nebo dovést do konce žádné své zásadní předsevzetí. Smlouvy o radaru stáhla, pokus o reformu zdravotnictví skončil vyhazovem odpovědného ministra. Zatím opozici chyběla pouze síla na svržení vlády, Teď už není jasné ani to.

Vládnutí s přeběhlíky vedlo posléze ke krizi ve všech vládních stranách. Navíc ODS si na malér zadělala hned po volbách, když věrolomným způsobem nechala plavat svého loajálního spojence, Kalouskovu KDU-ČSL. Odměnou jí byl fenomén Čunek, s nímž se nedokázala včas a rozhodně vypořádat, takže nakonec přerostl v krizi v české justici. Lidé z Topolánkova okolí a z ODS se pokoušeli humpolácky ovlivňovat média. Nadutá mediální kampaň před českým předsednictvím EU bude mít, pokud vláda uprostřed předsednictví padne, velmi komickou pointu. Opozice dokázala všech těch chyb účinně využít. Pokud se nestane něco nepředvídaného, vláda padne, pokud ne teď, tak při nejbližší možné příležitosti.

Co lze očekávat od takové změny? Jiří Paroubek slíbil na sjezdu strany zásadní korekci vládní politiky, postavenou na posílení úlohy státu. Už v době, kdy byl předsedou vlády, se snažil dosti energicky ovlivňovat situaci v médiích, nyní v tom, jak se zdá, pokračuje. v nedávném dosti útočném dopise šéfredaktorovi Mladé fronty Dnes chápe vztah politiky a médií jako „trvalý střet mocí“. Jeho horlivé vystupování za svobodu tisku v poslední době je těžké brát jinak než jako pokrytectví. Faktické omezení svobody projevu by bylo hlubokým zásahem do našeho politického systému. V zahraniční politice přišel s politickou linií „mnoha azimutů“. V podstatě je k dispozici jen ten ruský, protože jedině Rusko má zjevné mocenské zájmy ve střední Evropě a jen u ruských představitelů by taky mohl počítat s pochopením, pokud by se pokusil o změnu úrovně občanských svobod v ČR. Pokud by ODS ovládlo Klausovo křídlo, na obojím (svoboda projevu i Rusko) se s ním dokáže shodnout. Pokud by se obě strany dohodly i na změně volebního systému směrem k většinovému, znamenalo by to navíc prostor pro „opoziční smlouvu“ nové kvality. Bylo by tu nebezpečí, že se u nás bude realizovat ruský model potěmkinské politické plurality: dvě-tři silné parlamentní politické strany, dohodnuté na faktické dělbě moci, skutečná opozice marginalizovaná na mimoparlamentní polodisidentské skupinky, zatlačení svobodných médií do bezvýznamnosti (např. na internet).

Taky o této perspektivě se bude v úterý hlasovat a je třeba, aby o tom veřejnost věděla. A je třeba, aby o tom vědělo nynější vedení ODS. Pokud Topolánek ke všem svým chybám přidá ještě tu, že se po pádu vlády vzdá bez boje a vyklidí pole v ODS vnitřní opozici, bude cesta k proměně našeho politického systému otevřena.

Bylo by velmi smutné, kdyby za rok, za dva o nás mohl někdo napsat něco byť i jen vzdáleně podobného jako to, co napsal americký velvyslanec Steinhardt o Československu anno 1948: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo… Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě, a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je.“

Lidové noviny 23. března 2009