Kšefty a politická kulturaJiří Pehe vyplodil minulý týden (Radar a demokracie, Právo 11. 3.) text natolik pobuřující, že překračuje normu u tohoto autora obvyklou a nelze jej nechat bez odpovědi. Skalní zastánci radaru (hrdě se k nim hlásím, bd) jsou prý nyní „rozlíceni“ už nejen na levicovou opozici, protiradarové skupiny a většinovou část české veřejnosti, ale stále častěji kritizují i amerického prezidenta Baracka Obamu, který si není projektem jist. Vědí lépe než on, jaké jsou skutečné americké zájmy. Jak vidno, kritizovat amerického prezidenta je pro pana Pehe něco jako pro vesnického faráře kritizovat papeže. V demokratickém státě lze ovšem kritizovat každého. Jinak si nemyslím, že bych věděl lépe než Obama, jaké jsou skutečné americké zájmy. Upřímně řečeno, mohou mi být ukradeny. Zato si jsem jistý, že vím lépe než pan Pehe, jaké jsou skutečné české zájmy. K těm patří dnes na prvním místě obrana před znovuzrozeným ruským imperialismem („darebácké režimy“ jiného typu ohrožují tuto část Evropy až v druhé řadě, ti lidé námi zatím spíše pohrdají, občas mám skoro dojem, že právem). Podle pana Pehe prý vláda usoudila, že ví, co je naším národním zájem, a neuznala za vhodné hledat v tak zásadní otázce nějaký konsensus s opozicí. Pan Pehe vládě jednak příliš lichotí – po zjevné změně amerického kursu nasadila rychle zpátečku – a jednak, jaký je možný politický konsensus s Paroubkem a Zaorálkem, stoupenci politiky mnoha azimutů, kteří nejen že ignorují ruské nebezpečí, ale z indolence a cynismu by ruský vliv rádi využili k upevnění své domácí pozice? Shnilé kompromisy v zásadních otázkách národní bezpečnosti, kšeftování s bezpečností vlastní země nejsou projevem síly „demokratické kultury“, nýbrž právě naopak. Řeči o údajně „zabedněné veřejnosti“ (zabedněná je podle „skalních zastánců radaru“) jsou od pana Pehe dosti drzá demagogie. Proč „zabedněná“? Je dezorientovaná, stejně jako byla dezorientovaná v letech 1945-8, v době, které se naše nynější politická situace tolik podobá, hlavně proto, že se k ní jak prezident, tak vládní koalice i opozice hlásí jako ke zlatému věku české demokracie, adorují opovrženíhodné bytosti typu dr. Beneše a skandální a hnusné zákonodárství té doby považují za pilíř našeho právního řádu. A odpovědnost za její dezorientaci nesou mj. lidé jako pan Pehe. Vláda (a zřejmě i „skalní zastánci radaru“) prý měli od počátku na mysli radar jako pojistku proti Rusku. To je tvrzení obvyklé pro kmenové autory Práva, a proto je třeba zopakovat: Američané před časem požádali Polsko a ČR o souhlas s umístěním protiraketové základny, která by byla schopna likvidovat primitivní balistické střely, jaké je (a v příštích desetiletích bude) schopen vyrábět mj. Írán. V tom okamžiku se Rusové vyslovili rozhodně proti, z důvodů zcela průhledných. Dobře věděli, že proti dokonalým ruským balistickým střelám je americký systém zcela neúčinný. Ale jednak v duchu tradiční ruské velmocenské politiky kalkulují s tím, že pokud se západní Evropa stane bezbranným cílem jaderného terorismu z nedefinovaných oblastí středního Východu (Íránci nebudou blázni, aby se k útokům tohoto typu hlásili), budou si v nastalém zmatku Rusové schopni v „blízkém pohraničí“ posbírat leccos z toho, co v době rozpadu „SSSR“ ztratili. Za druhé, chtějí zhmotnit své nároky na „východní Evropu“ (resp. „blízké zahraničí“) tím, že si vyhradí právo veta v tom, jak tyto země smějí či nesmějí zajišťovat své bezpečnostní zájmy. A za třetí, americká základna v této citlivé oblasti by komplikovala ruské úsilí obnovit tu svůj mocenský vliv tou či onou formou „bratrské pomoci“. Potřebu „pojistky proti Rusku“ si tedy Rusové vykoledovali sami (a pokud jim Obama ustoupí, tento jejich nárok uzná). Pan Pehe mluví o „pojistce proti možné ruské rozpínavosti“. I nad touhle drzostí se tají dech. Jakápak „možná“ rozpínavost? Kdo to vojensky okupoval třetinu Gruzie, ne snad v průběhu loňské války, ale fakticky už dávno předtím? Kdo to usiluje záludnými metodami o faktickou likvidaci ukrajinské samostatnosti (přičemž pokud se Ukrajina dostane znovu do ruské sféry vlivu, bude učiněn rozhodující krok k obnově ruského impéria z doby před rokem 1991)? Poslední námitka pana Pehe vypadá na první přečtení tak, že je ji třeba brát vážně: „Nejskalnější zastánci radaru vlastně chtějí radar hlavně jako pojistku naší demokracie proti nám samým.“ Jistě, svobodu a demokracii není možné společnosti vnutit proti její vůli. Klasický příklad je opět Československo let 1945-8. Kdo o svobodu a o demokracii upřímně a důsledně nestojí, ten o ni přijde. Přijetí amerického radaru by byl důkaz, že česká společnost o svobodu stojí. Česká společnost se může svobodně rozhodnout, že ji nechce. To, co může nezávislý publicista v té věci udělat, je přispět k tomu, aby věděla, o čem se rozhoduje. A pokud se za nás rozhodne Obama tím, že celou záležitost odtroubí? Vezme na sebe spoluodpovědnost. Jen spoluzodpovědnost, protože dosavadní nedůstojné české chování činí americké politické reprezentaci krajně obtížným a problematickým projekt dále prosazovat. 15. března 2009 |