Povinné celonárodní kvílení

Z Orwellova románu „1984“ známe kolektivní psychické cvičení, zvané „deset minut nenávisti“. Svérázná společnost, kterou spisovatel popisuje, se jimi udržovala ve formě a hlavně v kázni. Člověk má dojem, že podobné ceremoniály se - od dob bolševismu kontinuálně do dneška - provozují i u nás. S tím rozdílem, že české citlivé a plačtivé povaze vyhovuje spíš naříkání nad ranami osudu, které nás potkaly, a nad tím, kdo všechno nás přitom zklamal a zradil. Účast je povinná, kdo stojí stranou a neskučí dost přesvědčivě a hlasitě, se prozrazuje jako vlastizrádce. A motto zní: za všechno zlé, co nás potkalo, mohou jen a jen ti druzí.

Vynikající příležitost k takové celonárodní lítostivé spartakiádě poskytlo nyní sedmdesáté výročí německé okupace zbytkového Československa v roce 1939. Tón udává prezident, v tradičním českém pojetí otec, vůdce a mluvčí národa. To, že tak učinil v Právu („K tragickému výročí 15. března“, 14.3. t.r.) dává jeho vyjádření zvlášť ponurý charakter.

Páteří prezidentova žalozpěvu je kritika Velké Británie, Francie a appeasementu všeobecně. V roce 1939 se prý ukázalo, že těmto státům o naši zemi nikdy moc nešlo. Ve skutečnosti usilovaly o to, aby spravovaly Evropu společně ve trojici s Německem, a Německu za to nechávaly volné ruce k tomu, aby ukojilo své mocenské choutky na východě Evropy. Hitlerův nástup jim nevadil, naopak, přivítaly ho, aspoň bude v Německu pořádek. Následovaly ústupky, krátkozraké kapitulantství a ostudná a amorální naivita. V důsledku toho bylo československé armádě dvakrát po sobě zakázáno bránit zemi a „nešťastný prezident Hácha“ byl brutálním politickým nátlakem přinucen odevzdat v Berlíně osud českého národa do Hitlerových rukou. Prožitek toho dne dále podle Klause přispěl k tomu, že se po válce velká část občanů naší země obrátila k demokratické tradici první republiky zády a podlehla svodům komunistické propagandy.

Je pozoruhodné, jak se Klausův výklad našich dějin od roku 1938 podobá tomu, co do nás za totáče hustili už na základní škole: západní imperialisté šli v podstatě Hitlerovi na ruku (a odmítli spojenectví se SSSR, tuto část tradičního výkladu Klaus vypustil). A za druhé, což jde s tím prvním ruku v ruce, se do otázky staví to jediné a základní, čím se může první republika a její tvůrci pyšnit: jednoznačná orientace na evropský Západ, bez jehož přispění by nebyla ČSR vůbec vznikla.

A konečně za třetí: hlavní starost a potřeba Václava Klause je, na koho závěrečný neúspěch a tragický konec první republiky svést.

Smyslem těchto řádek není popírat velký podíl Francie a velké Británie na neblahém vývoji událostí. Chování odpovědných francouzských a britských politiků bylo politicky nezodpovědné a zároveň naprosto amorální. Jenže tím konstatováním se všechno zdaleka nevyčerpává.

Pokud se vůbec někdo pokouší o kritický pohled na události let 1938 a 39, zpravidla končí u patetického „měli jsme bojovat!“ Místo kritiky hysterie. Bojovat v zoufalé a beznadějné situaci je nezodpovědné a nemravné. Československá armáda samozřejmě nemohla bojovat, stejně jako nemohla bojovat v srpnu 1968 (málo se u nás nahlíží, jak podobné jsou události března 1939 a srpna 1968!). Ale už ten „nešťastný prezident Hácha“! Jaképak „byl přinucen“. Jeho povinností bylo Hitlerův požadavek odmítnout a odstoupit. Byl by za to těžce pykal. Neznal snad toto riziko, když se ujal svého úřadu? Měl udělat to, co pak v jeho stopách neudělal Beneš v únoru 1948 (jak podobné jsou události března 1939 a února 1948!). A co pak ve stopách obou neudělali Dubček a spol. v roce 1968 (jak podobné jsou události března 1939 a srpna 1968!).

V roce 1938 a 39 zůstali Češi sami. Opuštěni spojenci, nenáviděni všemi nebo takřka všemi sousedy, opuštěni Slováky. Je možné nad tím brečet. Je možné se taky ptát: nepřispěly k neblahému vývoji i chyby české politiky z let 1918 – 1938? Pocit ohroženosti nového státu a strach o jeho zachování vedl k iracionálním krokům, které ve skutečnosti jeho ohrožení nesnižovaly, ale zvyšovaly: zábor etnicky čistě maďarských území ze „strategických“ důvodů; zcela absurdní zábor relativně malého etnicky polského území z hospodářských a strategických důvodů; nesmyslná národnostní politika, neschopnost velkorysejší politiky vůči českým Němcům, vyčůraný „čechoslovakismus“, který se značné části Slováků začal velmi brzy zajídat. Ve chvíli, kdy politici Francie a Velké Británie, naprosto nepřipraveni na konflikt s Německem, měli vysvětlit občanům svých zemí, že mají riskovat a obětovat životy pro stát, který tak frapantně porušoval zásady, na něž se teoreticky odvolávalo mírové uspořádání z Versailles, stáli před skoro nesplnitelným úkolem. Jistě, měli ČSR bránit i za těchto okolností, protože to byl jednak jejich spojenec, a jednak byla při všech těchto nedokonalostech tisíckrát lepší než Hitlerova Třetí říše. Ale měli to velice těžké - česká politika po roce 1918 jim to nijak neusnadnila, naopak.

A konečně poslední, zásadní věc: jaký je smysl těchto nedůstojných kňučivých rituálů? Emanuel Rádl kdysi napsal v souvislostí s českým skuhráním nad třistaletým českým úpěním po Bílé hoře, že hrdý člověk a hrdý národ si tolik nezakládá na tom, kde a kdy dostal nařezáno. Tady jde ovšem o praktickou věc: ne snad o to, aby se o určitých událostech svobodně uvažovalo, ale aby se naopak svobodnému uvažování o nich pokud možno zabránilo. Aby se vytvořila jakási falešná národní jednota, která umožní umlčet kritické hlasy. Je to vědomý návrat k pseudosvobodě, jaká existovala v národně-socialistickém režimu let 1945-8, této nedůstojné přestupní stanici z německého fašismu do ruského bolševismu. A je velmi těžké se ubránit dojmu, že za vyvoláváním nenávistné atmosféry stojí nakonec tytéž velmocenské zájmy, které se tak silně uplatňovaly v době tzv. třetí republiky. Vzorem dnešních českých politických elit je období let 1945-8.

Na závěr jen malá poznámka. Bylo povinností prezidenta Háchy odmítnout Hitlerův diktát, i když by ho to bylo stálo život. Bylo povinností odpovědných lidí postavit se proti nacistickému teroru všemi odpovídajícími prostředky. Následky, které jim hrozily, jsou pro mou generaci a všechny mladší nepředstavitelné: nikdy jsme nebyli ničemu podobnému vystaveni a měli bychom za to být Bohu vděčni. Smutným důsledkem je, že demokratická elita národa vykrvácela na popravištích a v koncentrácích. Jejich místa zaujali po porážce nacismu namnoze agenti Moskvy, bývalí konfidenti gestapa v jejich režii, kteří si revoluční horlivostí hleděli zachránit kůži, malicherní národně socialističtí a komunističtí fanatici, a všeobecně vzato lidé ustrašení a zbabělí, co svou odpudivou odbojovou horlivostí v době, kdy už žádného odboje nebylo třeba, kompenzovali svá minulá selhání. Tito lidé přežili ve zdraví rok 1945, rok 1948, oni a jejich dorost i rok 1989 a jejich „duchovní odkaz“ mohutně ovlivňuje náš veřejný život dnes.

15. března 1939