Obamův mírový sen

Podle Bílého domu jsou prý americký i ruský prezident toho názoru, že jako představitelé generace, která nastoupila po studené válce, mají šanci vytvořit zcela odlišný typ vztahů mezi oběma zeměmi. A americký prezident se dokonce podle toho i chová.

Minulý týden přišel nejprve ruský list Kommersant se zprávou, že navrhl v dopise svému ruskému partnerovi vstřícnost v konkrétní a pro náš region významné věci: USA jsou připraveny ustoupit od zbudování protiraketového štítu, pokud Rusové oplátkou vypomohou Američanům při řešení problému s íránským jaderným programem. Medvěděvův úřad zprávu nedementoval.

Nato ruský prezident zásadně odmítl spojovat rezignaci na protiraketový štít s ruskou pomocí Američanům v tlaku na Írán. Nepovažoval by to prý za konstruktivní, Rusko nehodlá přistupovat na „politické výměnné obchody“. To je nepochopitelné, politika byla odjakživa věcí výměnných obchodů. Nicméně právě tento signál nejspíš potřeboval Medvěděv vyslat. Neřekl ovšem, že by mu Obama výměnný obchod nabízel, naopak, jeho mluvčí to výslovně popřela.

Americký prezident pak prohlásil, že štít je namířen proti Íránu, že v závislosti na tom, jak se sníží odhodlání Íránu vlastnit jaderné zbraně, zmírní se i tlaky, případně nezbytnost disponovat systémem protiraketové obrany. Podle Obamových slov to vše vůbec nic nemění na závazku USA zajistit bezpečnost Česku, Polsku a zemím NATO všeobecně.

Celá výměna názorů tedy vyústila do něčeho, co je obtížné chápat jinak než jako relativizaci původních amerických plánů.

Prezident Obama byl před krátkým časem vynesen do své funkce na vlně zvláštní psychózy. Zahraniční politika, budování poctivého a trvalého světového míru, hrála v celé kampani dost velkou úlohu. Trochu to připomíná naděje, jimiž Spojené táty žily v závěru druhé světové války a ještě chvilku bezprostředně po ní, veliké iluze, které se zhmotnily v budování OSN. Teď ale Američané žádnou válku nevyhráli (a ovšem ani neprohráli). Davové nadšení, které ovládlo USA, se obyčejně zmocňuje obyvatelstva tam, kde se prosadí nějaký autoritářský vůdce. To samozřejmě není případ USA a prezidenta Obamy – jenže právě proto je na místě obava, že po nadšení bude následovat kocovina a deziluze obdobně obřích rozměrů.

Je to trochu zvláštní: Jediná výrazná změna, která se ve světě odehrála v posledních letech, je definitivní pád nadějí na vybudování demokratické společnosti západního typu v Rusku. Pokus se definitivně zhroutil, zrodil se autoritativní režim zbavený komunistického balastu. To, oč Rusku nyní jde, je obnova jeho supervelmocenské role, o niž přišlo na přelomu 80. a 90. let minulého století, kdy se zhroutil bolševický experiment. Nezbytnou součástí tohoto úsilí je opětné získání dominantního politického vlivu na územích, které museli na konci studené války vyklidit.

Dá rozum, že v tomto úsilí pro ně Američané nemohou být partnery, ale pouze krajně nepohodlnými konkurenty, kdežto státy jako Írán jsou pro Rusy naopak užitečné, protože pro Američany znamenají velkou obtíž. Taktika ruských výbojů spočívala vždycky v tom, že místo čelných střetnutí se silnými protivníky Rusko volilo obezřetnou podporu jejich nepřátel.

Je tedy poněkud nesrozumitelné, proč právě tuto chvíli považuje americký prezident za příhodnou, aby svému ruskému partnerovi padl do náruče. Viděno zprostřed Evropy je to poněkud nepřiměřené dané politické situaci. Doba se nezdá být příliš nakloněna snění o věčném míru. A pokud jde o protiraketové základny, pro Rusy je nepřijatelné, aby stály na území, kde se hodlají znovu velmocensky prosadit. Zajímají je jen takové dohody s USA, jež budou nějak napomáhat jejich strategickým plánům.

Pokud by chtěli Američané opravdu garantovat bezpečnost Polska a ČR, musejí počítat s tím, že se v té věci s Rusy tvrdě střetnou. A pokud přistoupí na to, že základny nebudou, uznají chtě nechtě, že Rusové tu mají právo spolurozhodovat.

Je ovšem svízelné chtít na Američanech něco jiného v situaci, kdy drtivá většina české společnosti a vlastně i většina české politické reprezentace o nějaké americké angažmá a pomoc proti ruskému tlaku vůbec nestojí. Americké základny nechce a je zjevně srozuměna s tím, že na ruské mocenské zájmy je v této oblasti třeba brát ohled. Chtít na americkém prezidentovi, zvlášť když je jako ten nynější stižen dočasným nebo nedej Bože trvalým záchvatem vizionářství, aby pomáhal někomu, kdo o jeho pomoc ani trochu nestojí, by bylo příliš.

Reflex 11/2009