Nebezpečí fiktivní a skutečná

Sobotní Lidové noviny se v sobotu podrobně věnovaly „konspiračním teoriím“. Zároveň se v tisku objevily výsledky posledního průzkumu STEM o tom, v čem Češi vidí nejspolehlivější záruky své bezpečnosti. Zdá se, že obojí spolu souvisí.

Konspirační teorie jsou technikou slabých a ušlápnutých lidí a společenství, jak si zjednodušit pohled na svět. Jejich podstatou je personifikace ran osudu a tak trochu i přehrání vlastního podílu na malérech, které je potkaly, na někoho jiného, silnějšího. Za poslední století jich malé středoevropské národy vyprodukovaly celou řadu. Podnětem byla např. tragická nehoda generála Sikorského na Gibraltaru (měl v tom prý prsty Churchill), ještě dlouho před tím smrt generála Štefánika při návratu do Bratislavy (zorganizovali údajně Masaryk s Benešem), tragická nehoda Horthyho syna a designovaného nástupce Istvána (zařídil ji Hitler), sebevražda Jana Masaryka (má ji na svědomí NKVD).

Nejobludnější konspirační teorií, jaká kdy byla vytvořena, je ovšem marxismus: má se svými rozměry i svou přitažlivou silou k těm výše zmíněným asi jako velká mlhovina v Andromedě k Proximě Centauri. Žili jsme pod jeho výlučným vlivem přes čtyřicet let a zanechal na nás stopy, které si často neuvědomujeme.

Úrodnou půdu pro konspirační teorie představovala léta bezprostředně po listopadovém převratu. Je to pozoruhodné, protože v budoucnosti, která se na nás už valí, na ně budeme nepochybně vzpomínat jako na dobu politické idyly. V LN zmiňují zejména dvě: podle první se v listopadu 1989 dohodl Václav Havel a jeho okruh s komunisty na předání moci výměnou za zachování jejich ekonomického vlivu. V současné době ji věří 24% českých lidí, jen o 8% víc než antisemitismu. Druhá, která nyní dominuje (65%), vykládá kuponovou privatizaci jako naplánovanou akci, jíž se měla obohatit předem dohodnutá skupina lidí.

Ke konspirační teorii patří jakési více-méně reálné jádro. Je např. zjevné, že Havlova skupina byla v roce 1989 naprosto nepřipravena na to, že jí spadne do klína politická moc (nikdo jiný nebyl momentálně k dispozici). Nevěděli, co si s ní počít, a nezbylo jim než spolupracovat s politickými manažery, i když velmi zvláštního ražení. A z bezradnosti a indolence jim pak udělali zbytečné a velké ústupky. Zbývá malá, ale docela nekorektní úprava: měli to tak naplánované! Pokud jde o hospodářskou transformaci, byla otázka, jak se dá tak obrovitý majetek zprivatizovat jinak, než živelně (a samozřejmě s obrovitými chybami).

Zde narážíme na druhou, podstatnou vlastnost konspiračních teorií: prýští z nespokojenosti těch, na něž se nedostalo – v tomto případě při živelné redistribuci politické moci a majetku. Těch bývá podstatně víc, než těch saturovaných. A ti, kteří se na redistribuci podílet nechtěli, nebo (vzácné případy!) snad mají pocit, že v ní neuspěli právem, jsou z povahy věci v menšině. Přitom problém je složitější, než to na první pohled vypadá zejména když ho nazíráme ještě v silovém poli marxistické konspirační galaxie. Jak zajistit, aby se v procesu redistribuce politická moc a majetek dostaly do rukou těch, co jsou k němu morálně i technicky způsobilí? V zásadě by bylo zapotřebí prosit o rozhodnutí Hospodina, který jediný disponuje příslušnými znalostmi a kompetencí, ten nás ovšem zcela oprávněně nechá ve štychu. Pak zbývá jen naděje, že se v procesu politického a hospodářského vývoje trpělivou a odpovědnou prací posléze podaří dostat politiku a hospodářství do normálních kolejí. Druhou, horší možností jsou falešní proroci.

Je docela logické, že společenství, které vyčerpává svou intelektuální kapacitu vymýšlením různých spiknutí, nemá už ani čas, ani schopnosti posoudit reálnou situaci, v níž se právě nalézá. V průzkumu STEM, o němž byla řeč, položili respondentům dvě zrcadlově obrácené otázky: domnívají se, že společná bezpečnostní politika EU je důležitější než zajištění naší bezpečnosti spoluprací s OSN? Domnívají se, že pro obranyschopnost naší země je důležitější spolupráce s USA než spolupráce s EU? Na první odpovědělo kladně 74%, na druhou 28% (Zdá se, že dvě procenta lidí odpovídají kladně na obě otázky, které se ovšem navzájem vylučují). Je otázka, zda by se nynější americké reprezentaci opravdu chtělo do toho, zajišťovat naši bezpečnost. Zároveň je tu naděje, že když si dokážeme dostatečně přesvědčivě říci, nenechají nás ve štychu. EU nás se svými současnými kapacitami, stupněm politické jednoty i převažující politickou linií jednak sama ubránit nemůže, a jednak ani nechce.

Lidové noviny 9. března 2009