Účtování s Němci na východě a na západě Evropy

Nechci tu v souvislosti s vyhnáním sudetských Němců hovořit o otázkách jako „omluva“ nebo „odškodnění“. Jsou to citlivá témata zvlášť ve společnosti, které bylo namluveno (a která si ráda dala namluvit), že omlouvat se musejí zásadně jen ti ostatní jí a že např. platit 30,- Kč z návštěvu u lékaře je ukrutná křivda.

Ostatně, už velmi brzy nebude komu se omlouvat a koho odškodňovat. Těm, co byli v době vyhnání plnoletí, je dnes, pokud ještě žijí, 84 let. Těm, kterým bylo v roce 1945 aspoň pět let a mohou tedy mít na svou původní vlast vůbec nějaké vzpomínky, je skoro 70. Za dvacet let už nebude žít nikdo z nich, jde tedy jen o trochu výdrže. To je zjevně kalkul oficiózní české politiky a „státuvěrných“ historiků. Navíc slábnoucí aktuálnost tématu může být a nejspíš i bude v budoucnu úplně přehlušena nějakým dalším historickým kataklyzmatem, o jaké na našem území není nouze – je např. otázka, jak se bude vyvíjet ruské úsilí o znovuzískání bývalých středoevropských kolonií.

Aktuální ovšem je (a aktuální zůstane) jiná otázka: ministr Lavrov se nechal slyšet, že ČR je součástí „východní Evropy“. Chtěl tím říci, že tak nějak patříme s Ruskem dohromady. V této souvislosti je třeba se ptát, nakolik řešení, které bylo u nás v roce 1945-6 zvoleno, přispívá k tomu, že se česká společnost hlásí k hodnotám sdíleným na východní straně někdejší železné opony, tj. zda a jak to vedlo k její definitivní přeměně ze země evropské ve východoevropskou, sdílející společné zásady a hodnoty např. s Ruskem (nepřeceňujme „komunismus“, v Rusku se v těchto věcech po roce 1917 ani po roce 1990 zase až tak moc nezměnilo). A hlavní problém je: zůstane tato naše duchovní, hodnotová příslušnost k Východu něčím trvalým, nebo budeme ochotni s tím něco sami pro sebe dělat?

Abychom takovou otázku mohli odpovědět, musíme si ujasnit, co se vlastně stalo. Přesněji řečeno, co se vlastně stalo u nás a jinde na východě Evropy, a jakým způsobem stejný problém řešili v oblastech, jež zůstaly ušetřeny ruského vlivu, a co to znamená pro dnešek.

V někdejším Československu byla v roce 1945 nejprve prezidentskými dekrety vymezena skupina obyvatel, vůči níž mají být uplatněny sankce (zbavení, resp. nepřiznání všech politických práv a konfiskace veškerého majetku). Vymezení bylo té povahy, že ho dotyční nemohli v minulosti svým jednáním nijak ovlivnit (národnost); navíc v době, kdy se takto vymezovali, nebylo vymezení spojováno s žádnou sankcí (naopak, trestány byly „nepravdivé“ údaje). Podle dikce dekretů byli za „osoby“ německé národnosti považovány „ty, které se při jakémkoli sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti“. Vyňaty byly „osoby, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národu českému a slovenskému, a buď se činně účastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. (Nestačilo tedy zůstat věrným nebo se nikdy neprovinit, jistě, co to obojí znamená). Navíc v důležitém dekretu o konfiskaci zemědělského majetku se pro vyvinění natvrdo požaduje jen a výlučně účast v odboji. Čili: kolektivum bylo en bloc označeno za vinné, a jednotlivci museli prokazovat nevinu, a to před správními úřady, nikoli před soudem.

Ti, kterým se to nepovedlo, byli oholeni o veškerý majetek a veškerá politická práva, a pak (už jen na základě vládních a ministerských nařízení) deportováni do Německa.

Zcela obdobné řešení zvolili v Polsku a v Maďarsku. V Polsku šlo o 6-7 milionů lidí, v Maďarsku se mělo jednat o půl milionu (tolik Němců ovšem na území poválečného Maďarska ani nežilo). Maďarsko bylo ve specifické situaci, mělo statut poražené země a vládu kontrolovala tzv. Spojenecká dozorčí komise, ovládaná Rusy. Navíc v zemi byla spousta uprchlíků a vyhnaných z etnicky maďarských oblastí ČSR, Rumunska a Jugoslávie, s nimiž si maďarská vláda nevěděla rady. Představitelé ještě zcela politicky neochromené země se ovšem právem obávali, že pokud přistoupí na vyhnání Němců, bude to precedens pro obdobný postup vůči Maďarům v sousedních státech. Vyhnání Němců se tedy setkalo s jistým nesouhlasem, bylo prováděno s o poznání menší horlivostí než v obou ostatních středoevropských státech, část vyhnaných nešťastníků se ilegálně vrátila a maďarský diktátor Rákosi jim pak potichu dovolil zůstat. Fakticky se tak vyhnání z Maďarska týkalo „jen“ asi dvě stě tisíců lidí.

Tyto tři případy byly požehnány článkem 13 závěrečné zprávy Postupimské konference, kde se uznává, že „transfer“ musí být proveden, a zároveň pokrytecky naléhá, že se má dít spořádaně a lidsky(!).

Obdobné řešení jako tři středoevropské země zvolila Titova Jugoslávie (500 tisíc Němců). V Rumunsku, kde žilo asi 300 tisíc Němců převážně v někdejším Sedmihradsku, byli Němci zbaveni občanských práv a majetku, část z nich byla deportována na nucené práce do Ruska, ale k vyhnání nedošlo.

V západní Evropě žilo německy hovořící obyvatelstvo v pěti „problémových“ oblastech.

1. Alsasko a (severní) Lotrinsko. Alsasko a Lotrinsko bylo připojeno k Francii v druhé polovině 17., resp. 18. století. Většina obyvatelstva tehdy hovořila německými dialekty. Po porážce Francie v roce 1871 připadla „německá“ část obou zemí Německé říši (hranice byly ovšem stanoveny podle středoevropských zvyklostí i podle „strategických“ ohledů). Na území, které připadlo Německu, zůstalo asi 10% Francouzů. Po roce 1918 Francouzi dostali zpátky to, oč v roce 1871 přišli, a tato hranice byla obnovena i po 2. světové válce. V Alsasku mluví dnes německými dialekty asi 600 tisíc z celkem 1.8 milionu obyvatel, hlavně na venkově, v Lotrinsku jen malá část z 2,3 milionů obyvatel na severovýchodě území.

2. Oblast Eupen – Malmedy ve východní Belgii („východní kantony“), obývaná zčásti německým obyvatelstvem. Dnes tam žije 73 tisíc lidí. Belgii připadla na základě Versailleských smluv, v roce 1925 bylo přičlenění potvrzeno problematickým referendem. V 2. světové válce Němci území obsadili, po válce bylo vráceno Belgii.

3. Severní Šlesvik. Šlesvik byl původně součást Dánského království, v roce 1864 byl anektován Pruskem. Po 1. světové válce bylo území plebiscitem rozděleno mezi Dánsko a Německo. Severní část připadla Dánsku, z 250 000 dnešních obyvatel je asi 8 – 10% Němců (hranici nezpochybnil ani Hitler, když Dánsko okupoval).

4. Německé menšiny v holandských městech Amsterdam, Rotterdam a Utrecht (několik desítek tisíc lidí).

5. Jižní Tyrolsko. Z asi 700 tisíc obyvatel mluví dnes cca 64% německy. Po první světové válce území připadlo Itálii, před druhou světovou válkou a během ní organizoval Hitler dobrovolné „přesidlování“ německého obyvatelstva do Říše (tzv. opce). Po válce se část přesídlenců vrátila. Oblast byla ještě v padesátých letech minulého století velmi neklidná, pak došlo k národnostnímu vyrovnání.

Jak vidno, vesměs šlo o jazykově smíšené oblasti, historická příslušnost většiny z nich se často měnila, počet německy hovořícího obyvatelstva byl ve srovnání s „etnicky čištěnými“ oblastmi na východě relativně malý. Podstatné ovšem je, že kromě Holandska se po válce – při vší přísnosti – všude posuzovala právní odpovědnost jedince. V Holandsku, odkud bylo několik tisíc lidí „vysídleno“, bylo vysidlování nakonec na základě protestů části veřejnosti zastaveno. Bylo možné poté, co se odvalila vlna poválečných emocí, „zmírnit následky některých křivd“. Dnes požívají obyvatelé těchto oblastí, hovořící německým jazykem nebo německými dialekty, v té či oné míře autonomie. Rozdíl v pojednávání problému byl na obou stranách vznikající a upevňující se železné opony podstatný a spolupodílel se na jejím upevnění.

Pro českou společnost ovšem měla sama etnická čistka i způsob jejího provádění katastrofální následky. Po roce 1948 byly tytéž zásady a tytéž metody (kolektivní vina, nyní podle „třídních“ principů, obrovské konfiskace majetku a v omezené míře i deportace obyvatelstva – ovšem jen v hranicích ČSR) uplatněny i na Čechy. Totéž platí o faktické likvidaci základních politických práv.

A konečně: po převratu v roce 1989 se ukázalo, že česká veřejnost a česká politická reprezentace trvá na správnosti toho, co se v letech 1945-6 stalo: odsouzeníhodné jsou prý jen tzv. excesy, které při „odsunu“ probíhaly (tj. vraždy a jiná masová zvěrstva). Za pomoci části české historické obce byla vypracovaná mimořádně vyčůraná státní doktrína, která stojí na dvou tezích:

Za prvé, tenkrát to bylo přiměřené opatření, dnes bychom to ovšem už nedělali (bylo by to taky zbytečné, už se stalo).

A za druhé: to, co se stalo, byl jen logický následek příčiny, německého teroru za okupace (tj. dělat něco jiného tehdy nebylo možné máme alibi).

Tyto dvě nemravné teze jsou součástí pomyslné železné opony, která i dnes rozděluje evropský západ a východ. A těžko se ubránit dojmu, že „východoevropeizace“ české společnosti je díky tomu nezvratná změna.

8. března 2009