Západní komplex viny

Michael Romancev cituje v článku „Na cestě k novému (ne)řádu“ (LN, příloha Orientace, 28. 2.) pozoruhodná slova amerického sociologa Daniela Bella. Bell rozlišuje mezi vinou a studem – stud podle něho vzniká na základě vztahu jiných lidí k nám, stydíme se za jejich názor na nás - a říká: „V pocitu viny se projevuje vědomí čehosi nesprávného a nedokonalého, vina je spojena s pocitem odpovědnosti za to, co činíme, a jak to činíme – a právě tento pocit je typický pro západní pohled… západní člověk je definován vědomím viny a pocitem studu – bez těchto pocitů je prostě znehodnocen jako moderní člověk.“

K tomu, co Bell píše, je ovšem třeba doplnit významnou věc. Vina a stud má jasnou podobu jen tam, kde existují hodnoty, které společenství sdílí a ve které věří, protože se nedají nějak rozumně dokázat (např. že máme milovat své nepřátele). Přesněji řečeno, protože slovo „hodnota“ je hodně mlhavý pojem – kde lidé poslouchají určité striktní příkazy, protože ctí ničím neomezenou autoritu toho, kdo je udělil. Pak je nejen jasné, co je vina a za co je třeba se stydět, ale rozdíl mezi vinou a studem se před tím, kdo přikazuje, stírá. Mluvit o Bohu je ovšem v západní společnosti považováno za něco skoro neslušného: protože v rámci multikulturality je křesťanský Bůh jen jedna z mnoha hypotéz.

Společnost s takto nejasně nastavenými parametry cítí vinu a stydí se za všechno možné, protože ničemu nevěří. Na druhé straně se vůbec nestydí za to, za co by se stydět měla, kdyby její parametry byly nastaveny stejně, jako tomu bylo u jejích předků.

Stydí se například za to, že její předkové často surovým a krutým způsobem zabránili svým bližním na územích, které dobyli, aby se navzájem požírali a vyvražďovali při barbarských náboženských obřadech. Bránili jim proto, že jejich víra lidské oběti a požírání bližních striktně zakazovala. A měli povinnost tuto víru prosadit.

Na druhé straně panuje v Evropě všeobecně a u nás zvlášť naprostá neochota, přesněji řečeno neschopnost stydět se za některé velmi problematické činy z konce druhé světové války, kobercové nálety na německá města a vyhnání milionů lidí z jejich domovů. Copak se budeme stydět opřed Hitlerem?

Máme zjevně problém s tím, rozlišit mezi věcmi, za něž je třeba se stydět (brutalita při kolonizaci a během posledních let druhé světové války), a těmi, za něž se stydět nejen že nemusíme, ale dokonce nesmíme (šíření zásad a příkazů, mj. zabraňujících lidožroutství, boj s nelidským nacistickým režimem). Expanze těchto příkazů a zásad a zároveň schopnost rozlišovat je věc přirozená a nutná.

Západní svět propadl hysterii – cítí blíže nespecifikovanou vinu za všechno a stydí se sám za sebe. Zhmotněním této hysterie byl papež Jan Pavel II., světový rekordman v omlouvání. Tato hysterie není projev otevřenosti, ale morální lenosti a zbahnělosti, neschopnosti myslit a vnímat rozdíly. Kapitulantství tam, kde se kapitulovat nemá, a zároveň držení pozic, které se zcela zjevně držet nedají. Obojí jde ruku v ruce.

2. března 2009