Odpověď na čtenářský dopis

Vážený pane Mašku, děkuji Vám za dopis. Týká se zásadních věcí, které u von Hayeka a zejména v jeho „klausovské“ interpretaci považuji za hluboce mylné, proto jsem se rozhodl jej zveřejnit a zároveň na něj odpovědět.

Za prvé, problém zápasu „kapitalismu“ se „socialismem“. Uvozovky jsem tam napsal, neboť se domnívám, že von Hayek s těmi pojmy nezachází korektně. Kapitalismus je ekonomický termín. Socialismus je (přinejmenším také) politický termín, podobně jako liberalismus nebo konzervatismus. Postavení kapitalismu proti socialismu u von Hayeka navíc vzbuzuje dojem, jako by kapitalismus byl totéž co demokracie. Demokracie je ovšem nesrovnatelně více než jen kapitalismus, protože politika je důležitější než ekonomika.

Socialistické hnutí v devatenáctém století mělo svou legitimitu. Bylo to úsilí o emancipaci čtvrtého stavu, dělnictva. Integrací sociální demokracie do politického systému liberální demokracie v širokém slova smyslu byla demokracie rozšířena, posílena a zdokonalena. Demokratický systém usiluje o skloubení solidarity a individuální iniciativy. Socialisticky orientované strany v něm mají legitimní místo. Nic lepšího nebylo dosud vymyšleno, zato mnoho daleko horšího.

Z extrémních poloh socialistického hnutí se vyvinul mj. bolševismus a nacismus, totalitní služebné ideologie imperialistických států (bolševického Ruska a nacistického Německa), usilujících o světovládu. Mezi evropským sociálním demokratem a nacistou nebo bolševikem je nesrovnatelně, propastně větší rozdíl než mezi evropským sociálním demokratem a evropským konzervativcem, protože ti se dokázali shodnout na společných pravidlech hry. Von Hayek (a po něm jeho středopevropští vulgarizátoři) cpe sociální demokraty, bolševiky a nacisty do jednoho pytle. Je to z věcného hlediska absurdní, ale nejen to.

Nezlobte se na mne, že to formuluji trochu příkřeji: ale je zajímavé, jak děsivých omylů se dopouští český intelektuál, když se pokouší meditovat o křesťanství a bibli. Jak jste proboha přišel na to, že biblické příběhy jsou o „nesmiřitelném boji“ mezi dobrem a zlem? Biblické příběhy jsou o tom, jak člověk odpadá od Boha a pokorně se k němu navrací. Jsou o jeho slabosti, nedokonalosti a dejme tomu „pokaženosti“ (což neznamená, že by člověk byl ve své podstatě zlý). A přitom nelze nechat stranou jeden ze dvou základních příkazů Evangelií, totiž příkaz milovat bližního jako sebe, přičemž bližní je i nepřítel. Zmiňuji to jen proto, že je to významné pro mou druhou výhradu k von Hayekově pojetí zápasu kapitalismu se socialismem, totiž jeho fanatismus. Evropské pojetí politiky stojí na křesťanských základech, na oddělení světské a duchovní vlády, které se uskutečnilo ve středověku. Odtud pak na konci sedmnáctého století, u Johna Locka, vyrostla myšlenka tolerance v oblasti správy „časných“, světských záležitostí (tj. v politice). Politika je povinna tolerovat názorovu (tenkrát platilo „náboženskou“) různost, což neznamená, že všechny názory by si byly a priori rovny, nýbrž že mají právo se o svou vládu nad lidmi utkat na fóru s definovanými pravidly, s procedurami, minimalizujícími míru násilí a umožňujícími účastníkům se obohatit i ve střetnutí s „jiným“, „nesprávným“ názorem. To vše v optimistické víře, že na takovém fóru se nakonec prosadí to, co je správné, daleko lépe než ve střetnutí, které je chápáno jako nelítostný zápas dobra se zlem. Von Hayekovo pojetí zápasu „socialismu“ s „kapitalismem“ je podle mého názoru marxismus (nebo marx-leninismus) naruby.

A teď k druhé věci: když jsem mluvil o „rozežranosti Západu“ neměl jsem vůbec na mysli standardní intelektuálskou kritiku „konzumní společnosti“, kterou zásadně odmítám. Nýbrž jen životní styl, který se na Západě (k němuž teď patříme i my) vyvinul v luxusním prostředí sociálního státu. Totiž na zvyk nikoli bankéřů, ale obyčejných občanů, peníze napřed utratit a teprve potom vydělat. (Připouštím, že někdy je to nezbytné; problém nastává tehdy, když se z toho stává zavedený způsob života). Bankéři za nic nemůžou, jde o chamtivost veřejnosti.

Nemohu zásadně souhlasit s tvrzením, že „krize vždy nebyly“. Snad to platí v úzce ekonomickém slova smyslu a pro nějaké konkrétní dějinné období, ale v zásadě je celý vývoj lidské společnosti nekonečná série krizí, na jejichž řešení se lidé buď osvědčují, nebo troskotají.

Z toho plyne, že neexistuje žádný „trh“, který by za lidi řešil problémy spotřeby. A samozřejmě ani „státní regulace“, ať už poučená nebo indolentní. Jediný, kdo je v této kompetentní, je jedinec, nadaný zodpovědností a schopností jednat morálně (přičemž morálka není věc konvence, ale rozkazu, což se v tak ateistické společnosti, jako je ta naše, chápe jen těžko). Tam, kde chybí zodpovědný jedinec, schopný jednat morálně, je trh jen kladivo na indolenty (podobně jako naši prapředkové, když uloveného mamuta sežrali na posezení, pak tři čtvrtě roku chcípali hlady) a i ta nejrozumnější státní regulace málo účinný bič na lidi s otrockou mentalitou. Zásadní věc, která z toho plyne (a netroufnu si rozhodnout, zda je to problém von Hayeka a jeho školy, nebo jen jeho vulgarizátorů v čele s Václavem Klausem), je, že tržní mechanismy samy o sobě nic neřeší, že je to lidské dílo, člověk do nich může vstupovat a zasahovat do nich (apel na jakousi pokoru při těchto zásazích je ovšem legitimní), že morálka a politika mají přednost před ekonomikou a že tu „rozežranost“, o které mluvím, žádné mechanismy trhu (a ovšem ani státní regulace) do pořádku nedají.

A konečně poslední věc, Vaše (a Klausovy) silné výhrady k Lisabonské smlouvě a EU všeobecně. I tady nemohu souhlasit. Démonizujete je. Daňové záležitosti podle ní zůstávají v kompetenci členských států. Sarkozy se se svými nehoráznými protekcionistickými představami musel stáhnout. To, že v některých záležitostech neplstí právo veta, je přirozené (pokuste si uvědomit, v jakých případech ve Vašem osobním životě používáte toto právo, který každý jedinec v běžném denním styku se svými bližními ovšem má). Společenství, které by stálo na jednomyslném rozhodování, nemůže existovat. To, že existují explicitní pravidla pro kvalifikovanou většinu, znamená, že se lidé (a státy) musejí mezi sebou domlouvat a hledat konsensus. Je to pro nás tak obtížné? (V konfrontaci s touto povinností se ovšem někdejší Klausovy výhrady např. k visegrádské spolupráci, které jsem nesdílel, ani když jsem mu dělal poradce, jeví jako nesmyslné). Problém EU není v její válcující síle, ale v její slabosti. Je schopná se shodnout jen na malichernostech, které pak lidé jako Klaus přeceňují. Pokud se sebou něco nepodnikne – a to znamená nebude se integrovat – rozsype se. Pro malé východoevropské (žádné středoevropské!) národy to bude katastrofa, protože se budou samy muset vyrovnávat s ruskými imperiálními ambicemi. Zapojit se do nějakého společenství znamená ukáznit se a tu a tam si taky něco odříci. Je to pro nás tak těžké, když v době ruského panství jsme si museli v politické oblasti odříkat skoro vše? Tím nechci říci, že by na Klausově kritice EU vůbec nic nebylo: naopak, je v mnoha ohledech oprávněná. Její problém je, že je jako celek hysterická a přehnaná.

22. února 2009