ARCHIV

Předsudky vítězné

Německo zahájilo kampaň za lepší obraz své země. Akce se účastní modelky, politici, světově proslulí sportovci. Křísí se nevalné národní sebevědomí a objevují se utajené krásy němčiny. Porýní-Vestfálsko, lze-li věřit tisku, nasadilo do kampaně světélkující prezervativy domácí provenience.Výrazným podnětem k tomuto hemžení se stal střet mezi italským premiérem Berlusconim a jedním z německých poslanců. Jeho zápletka byla v zásadě prostá. Druhý prvního označil za pohrobka Mussoliniho a první druhého za pohrobka Hitlera. Osmapadesát let po válce se tak pečlivě konzervované předsudky prodraly na scénu a ohrožují stabilitu společenství, které by rádo mocensky a ekonomicky soutěžilo s USA.

V Čechách se totéž děje v malém. Causa Kinský hýbe zedníky, intelektuály, politiky i galérkou. Panuje neobvyklé rozrušení nad rozhodnutím soudu, které svou intenzitou soutěží s nadšením nad zlatem z Nagana. Proč? Protože je Kinský šlechtic. Být v Čechách šlechticem je totéž, jako být za humny označen pohrobkem Vůdce. Proslulý Führerův knírek tu pouze střídá Bílá hora, politická scéna se sjednocuje od extrémní levice po liberály. Pouze síla předsudku mohla ministra Dostála, zákonodárně nijak horlivého, přimět k neobvykle živé reakci.

Předsudky si přesto úplné opovržení nezaslouží. Jsou přirozeným strážcem civilizovaného jednání. Oddělují dobré od špatného a akceptovatelné od nepřijatelného. Pouze předsudek ochraňuje identitu společenství před anarchií. Neboť na otázku "kým nejsem?" si může odpovědět každý, kdo společenství náleží bez ohledu na hloubku filosofického talentu.

Čím je stát demokratičtější, tím jsou předsudky vlivnější a politici těchto států bezmocnější. Neboť více závisí na pocitech lidí, kteří se v jemných finesách odpovědné moci nevyznají a předsudek je pro ně rozhodující. Co s tímto paradoxem demokracie?

Zdeněk Švácha