Patří Česko do východní Evropy?

Když minulý týden navštívila unijní trojka (Solana, Ferrerová, Schwarzenberg) Moskvu, ujistil ji ministr zahraničí Lavrov, že pokud se nebude realizovat americký protiraketový štít ve „východní Evropě“, nesáhne Rusko k odvetným opatřením. Ministr Schwarzenberg se ohradil, že Polsko a Česká republika nepatří do východní, nýbrž do Střední Evropy, a Lavrov vítězně kontroval, že pro potřeby kandidatury do orgánů OSN byla ČR zařazena do východoevropské skupiny.

Prohlášení ruského ministra vyvolalo u nás zejména na pravici pohoršení, a to zastínilo skutečnost, že byla nastolena otázka nebo řada otázek nikoli bezvýznamných: patříme opravdu do východní Evropy? A pokud ne, proč? Je důvod, proč bychom do východní Evropy neměli chtít patřit? Je přitom zjevné, že naše zbožná přání jsou jedna věc, a tvrdá skutečnost jiná.

Ruský ministr chtěl říci, že ČR a Polsko leží v oblasti, kde má své velmocenské zájmy Ruská federace, a že tu tedy Ruské federaci přísluší spolurozhodovat. Rusko se implicite odvolává na rozdělení světa, které vzešlo z druhé světové války a které se promítlo i do společného projektu Franklina D. Roosevelta a J. V. Stalina, zvaného OSN. Američané tehdy vycházeli z mylné představy, že jsou schopni se s ruským spojencem shodnout na sdílených zásadách. Pro spravedlnost budiž řečeno, že tento svůj omyl velmi brzy nahlédli, a že rozdělení světa bylo vynuceno okolnostmi (Rusové si přivlastnili v podstatě vše, co v průběhu vojenských operací války obsadili). Hranice se v naší oblasti („střední Evropa“, nynější země Visegrádu) zhmotnila v železné oponě.

Podstatná věc přitom je, že v případě tehdejší ČSR bylo toto rozvržení Evropy politickou reprezentací i velkou většinou veřejnosti v podstatě přivítáno. Zahraničněpolitická koncepce prezidenta Beneše vycházela z konstatování, že předválečné spojenectví se západními velmocemi se neosvědčilo a že je třeba se daleko silněji opřít o Rusko. Vnitropoliticky to mělo znamenat oplodnění „buržoazní demokracie“ prvky „socialismu“ ruské provenience. To se po květnu 1945 taky stalo. Byla podstatně omezena občanská práva (z jejich požívání byly vyčleněny obrovské skupiny obyvatelstva podle národnostního klíče). Byl deformován politický systém zákazem nejsilnějších stran a zrušením opozice. Rozsáhlým „znárodněním“ byla výrazně omezena svoboda vlastnit a podnikat. Únor 1948 byl už jen dovedením těchto tří změn do důsledků. Pro východní Evropu jsme se tedy v podstatě rozhodli sami dávno před „únorem“.

Po dočasném zhroucení Ruského impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let se u nás na čas prosadila jakási vágní touha se z východní Evropy vymanit. Česká republika vstoupila do NATO a EU. Postupem času se však ukazuje, že obě organizace jsou poměrně slabé a dezorientované a že česká společnost nemá úplně jasno, protože se nedokázala pořádně vyrovnat s minulostí: zásadní totiž není vyrovnání s „komunismem“, ale s rozhodujícím obdobím let 1945-7, kdy se změny dály se souhlasem veřejnosti. Odsouzení surových etnických čistek veřejnost i politická reprezentace jednoznačně odmítla. Obnova soukromého vlastnictví a svobodného podnikání byla polovičatá a nedůsledná. Politický systém byl osudově ovlivněn dědictvím Občanského fóra, neuvědomělého a neumělého pokusu o obnovu Národní fronty.

Politický systém, který na těchto základech vznikl, se podstatně odlišuje od toho v civilizovaných západních zemích. Nechci to bagatelizovat, ale podstatná věc není, že tu zbyl mohutný rudiment bolševismu v podobě KSČM. Podstatné je, že česká politika nabyla postupně podoby nelítostné studené války, jejímž cílem je zničení politického protivníka. Zájmům tohoto boje je obětována solidarita, která by měla být schopná přemostit rozdíl mezi vládní stranou a opozicí, a loajalita ke společnému státu. K dokonalosti dovedla toto pojetí politiky Paroubkova ČSSD, ale základy byly položeny už tenkrát, když pravice přijala zvulgarizovanou von Hayekovu tezi o politice jako o zápase na život a na smrt mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Benešův odkaz kvete v Paroubkově koncepci „politiky mnoha azimutů“ a v Klausově „barevném vidění“ (oba politici se k Benešově odkazu výslovně hlásí). Ale i Topolánkovy kotrmelce před Putinem mluví samy za sebe.

Pokus emancipovat se od „východní Evropy“, do níž jsme dobrovolně vpluli po roce 1945, tedy postupně troskotá. A tentokrát nebude proč skučet a na koho si stěžovat. Česká společnost si za to bude moci sama tak, jako dosud nikdy ve svých dějinách.

Lidové noviny 18. února 2009