Radar je otázkou české bezpečnosti

Mladá fronta Dnes zveřejnila 12. února pozoruhodný rozhovor s programovým ředitelem Prague Security Studies Institute Jiřím Schneidrem. Týká se zásadních otázek souvisejících s naší národní bezpečností a nedá mi to, abych k němu nepřičinil několik poznámek.

Jiří Schneider píše: „Ti kteří radar chápali od začátku jako otázku globální bezpečnosti, jako ochranu proti raketám dlouhého doletu, žádnou blamáž neprožívají (totiž blamáž v souvislosti s nynějším mírně řečeno váháním americké vlády v této věci, bd)… Je třeba se povznést nad úzký český pohled,“ protože u nás je radar chápán stále jako vnitropolitická záležitost.

K tomu je třeba podotknout: otázkou globální bezpečnosti byl projekt radarového štítu na počátku. Zároveň to byla, formálně vzato, otázka dvoustranných dohod mezi USA a ČR a USA a Polskem. Tedy byla až do té doby, než do věci vstoupilo Rusko. Rusové toto vymezení zásadně odmítli. Odmítli vzít na vědomí, že ČR a Polsko jsou od konce osmdesátých let samostatné státy, a že do způsobu, jak si zajišťují svou národní bezpečnost, se už nemají co plést. Rusové dali naopak najevo, že si vyhražují právo politicky intervenovat tam, kde se domnívají, že jsou ohrožovány jejich mocenské zájmy, a to se týká zejména oblasti, kterou dříve poněkud nemotorně označovali „blízké zahraničí“, kdežto dnes hovoří o „východní Evropě“. To, co Rusku v tomto případě vadí, není nebezpečí plynoucí z protiraketového štítu, ale skutečnost, že by se v „území nikoho“ zaštiťovaném mezinárodními organizacemi, které těžce hledají ztracenou tvář (NATO,EU) měla octnout byť i jen symbolická vojenská základna silné a akceschopné supervelmoci, jež už sama o sobě stačí na to, aby pro ně tu oblast učinila do značné míry „nestravitelnou“.

Ruské imperiální plány nebývají té povahy, že by vážně počítaly z rozsáhlými globálními konflikty (do rozsáhlých globálních konfliktů bývá Rusko spíše proti své vůli zataženo). Projekt protiraketového štítu se mu nepochybně nezamlouvá i proto, že pokud by došlo k několika útokům raket s jadernými hlavicemi na nechráněnou západní Evropu (vůbec nemusí jít nutně o íránský útok, je to nepravděpodobné, Írán by musel počítat s masivní odvetou, spíš o jaderný terorismus ze sousedních politicky nedefinovaných nebo špatně definovaných oblastí), mohlo by si v nastalém zmatku posbírat to, oč na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Evropě přišlo.

Nevěřím, že by Rusové měli nějaké mocenské zájmy v Íránu. Írán se jim hodí, jako se jim kdysi, na počátku druhé světové války, hodil Hitler. To, oč jim jde, je napravení toho, co pociťují jako „přepsání následků druhé světové války“ ve východní Evropě. Čeští nacionalisté, kteří „přepisováním výsledků druhé světové války“ často hauzírují, by měli mít vlastně pro ruské stanovisko pochopení, radost jim nejspíš kazí to, že ten, kdo je momentálně na talíři a má být hladové východní velmoci naservírován, jsme mj. i my.

“Není divu“, píše pan Schneider, že právě teď, dvacet let po skončení studené války, chtějí USA a Rusko znovu posuzovat základní režimy kontroly zbrojení“. Mám dojem, že za americkou potřebou dohodnout se s Rusy na rozsáhlém odzbrojení stojí specifická americká situace. Vlna lidového nadšení vynesla k politické moci garnituru která je buď sama přesvědčena o svém mesianistickém poslání, nebo se jí aspoň o něm podařilo přesvědčit své voliče. To je něco v demokratickém státě poměrně neobvyklého. Výsledek připomíná to trochu euforickou situaci na sklonku druhé světové války. I tenkrát šlo nejen o Ameriku, ale přímo o přetvoření světa. Prezident Roosevelt mj. plánoval takové poválečné uspořádání, které by mělo povahu jakéhosi mocenského paktu a opíralo by se o spolupráci s tehdy Stalinovým Ruskem. Američané pak ze svých iluzí rychle vystřízlivěli a vystřízliví z nich nepochybně i dnes. My se toho vystřízlivění můžeme bohužel znovu dočkat na špatné straně pomyslné čáry, oddělující západní demokracii od východní despocie.

16. února 2009