ARCHIV

Případ Kinský: malá rekapitulace

Případ Kinský je z těch, které vzbuzují ve veřejnosti obavy a emoce. Ty jsou obyčejně zdrojem iracionálního uvažování a nepřiměřených reakcí a zároveň dávají příležitost vypočítavým populistům. Obyčejně se podaří vytřískat ze sporné záležitosti jakýsi krátkodobý prospěch, který poslouží jen pár politikům. Dlouhodobé následky však bývají pustošivé pro celou společnost.

Je třeba přiznat, že obavy mají v tomto případě jakési reálné jádro: majetek, který si pan Kinský nárokuje, představuje hodnotu mnoha miliard. To přinese současným vlastníkům (převážně, ne-li výlučně státu a obcím) jisté problémy. Problémy jsou důsledkem jakési absurdity, zabudované v základech českého restitučního zákonodárství. Ostatně, zákony (jako všechna pravidla) mají pro ty, kteří se jimi řídí, vždycky světlé i stinné stránky. Chtít to dobré využít, a až se tak stane, to méně dobré dodatečně zvrátit, je frontální útok na právo jako takové. Copak nejsou jiné cesty k rozumnému vyrovnání? Proč každý předem předpokládá, že pan Kinský je národní škůdce? Proč se nikdo z kompetentních činitelů nepokusil zjistit, jaké jsou jeho záměry a zda není otevřena cesta k rozumné dohodě, která zmírní či odstraní to, čeho se stát i obce bojí?

S populismem začal, jak je to jeho zvykem, ministr Dostál. Nejenže zavádí zvláštní druh kolektivní viny, vinu rodinnou (hovoří o „rodinách, jimž byl majetek zkonfiskován kvůli jejich kolaboraci“ – zjevně proto, aby do okruhu provinilých bylo lze zapojit i devítileté děti) a v roztržitosti zapomíná, že už Federální shromáždění, v němž kdysi seděl, prolomilo posvátnou hranici 25. února 1948, když pověřilo národní rady, aby zákonně upravily restituce čs. občanů německé a maďarské národnosti, jimž byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů (což se pak taky stalo). Inicioval však na půdě parlamentu schůzi, jejímž cílem bylo „poradit se o tom, jak postupovat, aby nebylo možno měnit majetkový stav důsledků druhé světové války, který je některými soudními rozhodnutími zpochybňován“. A navrhl přijmout zákon, kterým by se potvrdila neměnnost vztahů vzniklých po 2. světové válce. Premiér Špidla ho trumfnul tím, že by mohlo jít přímo o úpravu ústavy.

Tyto a podobné úvahy podávají zvláštní svědectví o stavu právního vědomí našich ústavních činitelů. Premiér kupř. prohlašuje: „Nelze přijmout myšlenku, že výsledky druhé světové války budou erodovány prostřednictvím nějakých složitých právních triků“. Tento nával militarismu u člověka jinak mírumilovného je zarážející. Když jde o válku a podobné násilí, musí jít všechny „právní triky“ stranou? Není smysl práva spíš v tom, aby vyrovnalo nespravedlnosti, k nimž snadno dojde v době rozpoutaného násilí? A nebyl smysl českých „mimosoudních rehabilitací“ právě v tom? Premiér zároveň pověřil odborníky hledáním legislativních změn, které by „zabránily chybným interpretacím zákonů souvisejících s restitucemi a poválečnými dekrety“. Premiér coby politik rozhoduje o tom, co jsou správné a co chybné interpretace zákonů, a pověřuje specialisty, aby podle toho upravili zákony. To už tu přece jednou bylo.

Korunu všemu nasadil jako obvykle prezident Klaus: „Po roce 1989 jsme hledali obecně přijatý konsensus, jak se podívat na minulost. Mám strach, že v posledních dnech ze všech stran, doma i v zahraničí, nastává pokus tento status quo vychýlit někam jinam. Je zapotřebí, aby si nejvyšší ústavní činitelé k tomu řekli pár slov.“

Tak především: o žádném „obecně přijatém konsensu“ v pohledu na poválečnou minulost nelze hovořit. Téma je otevřené. V poslední době se tu a tam ozvaly kritické hlasy i ze strany aktivních politiků. Prezident nemá žádnou pravomoc k tomu, aby autoritativně uzavíral otevřené problémy.

A za druhé: prezident bije na poplach před domácími i zahraničními narušiteli státu quo. Vlast je v nebezpečí! A je zapotřebí nastolit pořádek. To už tu taky bylo.

Je to hezká spolupráce: co Dostál načal, Klaus uzavírá. Je třeba se opřít proti populistickým pokusům českých politiků zneužít jednoho dosti atypického soudního případu (který ostatně s poválečnými událostmi souvisí jen volně) k umlčení kritiků toho, co se cudně označuje za „nedávnou minulost“. A taky pokusům nahradit střízlivý a racionální postoj k jednomu konkrétnímu problému účelovým rozněcováním davových vášní.

Mladá fronta Dnes 8. července 2003