Šestý rok Klausova prezidentování

Rok, který uplynul od opakovaného zvolení Václava Klause prezidentem ČR, poskytuje jakousi příležitost pro dílčí zhodnocení.

Výsledek volby byl těsný, ale díky veřejnému hlasování průhledný. Ti volitelé, kteří chtěli dát svůj hlas protikandidátovi, to tentokrát měli dost těžké: za prvé, je svízelné volit člověka, který se nestydí kandidovat, i když ví, že může být zvolen jen tenkrát, když mu dají hlasy i komunisté. A za druhé, volitelé si vlastně nevybírali mezi Klausem a Švejnarem, ale mezi Topolánkem a Paroubkem (předseda ČSSD to pak nepřímo, ale jasně sám reflektoval). Klausovi odpůrci z nesocialistického tábora tedy neměli pravdu v tom, že je náležité a slušné upřednostnit Švejnara. Ve všem ostatním a zejména v tom, že Klaus, nevázán potřebou brát ohled na další znovuzvolení, bude vyvádět ještě daleko víc než dosud, pravdu měli.

Z vymezení prezidentských pravomocí v Ústavě ČR plyne, že prezident má jen minimum prostředků k tomu, aby provozoval nějakou samostatnou pozitivní politiku. „Mimoústavní“ vážnost, jaké se u nás sama funkce prezidenta těší, však způsobuje, že cizina i veřejnost připisují jeho vystoupením váhu, kterou fakticky nemají, a prezident tak může natropit poměrně hodně škod.

Stěžejními body Klausova programu zůstávají boj za českou suverenitu proti nadměrným nárokům EU na politickou dominanci a popírání ideologie „globálního oteplování“. Klausova technika sebeprosazení na evropské a světové scéně je zcela odlišná od té Havlovy. Havel se stylizoval do pózy „filosofa“ a pronášel duté fráze o globální odpovědnosti. Byla to aktivita neužitečná, ale poměrně neškodná. Klaus je naproti tomu výbojný kverulant: vysvětluje zabedněným hlavám, jak tomu ve skutečnosti je, se zjevným úmyslem donutit je až k pláči. Strhne tak na sebe stejné kvantum pozornosti jako jeho předchůdce, aniž by ho musel napodobovat. Má to však i své nevýhody: prezident je v jiném postavení než např. politický komentátor, měl by znát váhu svou a své země, a podle toho volit prostředky a výrazivo. To je formální výhrada. Pokud jde o obsah, je úplně falešné vidět jako největší nebezpečí pro ČR demokratický deficit v EU a pro svět ideologii globálního oteplování. To, co nás nejvíc ohrožuje, je problém nikoli globální, ale regionální: vzkříšení ruských imperiálních ambicí. Z toho hlediska není problém EU v tom, že je příliš silná a ohrožuje naši suverenitu, nýbrž že je příliš slabá a zároveň zamindrákovaná vůči silnějším USA, aby nám v současné době mohla poskytnout nějakou účinnou ochranu. A z celosvětového hlediska je ideologie globálního oteplování ve srovnání s islámským radikalismem věc víceméně podružná. Klaus vidí skutečná nebezpečí, jež nás ohrožují, stále zřetelněji jinde, než kde opravdu jsou.

S tím souvisí i tzv. barevné vidění mezinárodních konfliktů, např. toho v Gaze nebo předtím v Gruzii. Barevnost spočívá v pokusu o spravedlivé vyrovnání mezi beránky a vlky. Je to typické pro českou mentalitu, které díky dlouhé době znevolnění imponují vyvinuté tesáky a silný klacek. Navíc je takový pohled úplně prost i toho základního pudu sebezáchovy: ruské imperiální ambice a v menší míře i islámský radikalismus nás ohrožují stále, snaha Izraele a Gruzie bránit svou „suverenitu“ (oblíbené Klausovo slovo) jen tenkrát, když zkrachují. Základní konflikty světa, které se nás bezprostředně dotýkají, jsou svou podstatou černobílé, a převádět je do barevna je alibismus.

A poslední, možná nejvýznamnější věc: Klaus byl zvolen prezidentem díky úsilí premiéra Topolánka a ODS. Je přirozené, že mezi starým a novým předsedou strany panuje jisté napětí. K jejich zmírnění mohou sloužit dvě věci, v politice nezbytné: loajalita a solidarita. Loajalita se stranou, kterou Klaus kdysi vytvořil, která dospěla a volí si teď vlastní cestu, a solidarita s vládou, spravující společnou vlast. Místo toho se nyní v Klausově okolí Klause rodí strana, která má být k ODS konkurencí, úzké vztahy s Hradem mají tzv. rebelové (Tlustý, Raninec, Schwippel ad.) a nepodceňoval bych ani skutečnost, že sám prezident nedávno navázal neformální vztahy s lídrem opozice, jež jde Topolánkovi po krku.

Ze všeho, co bylo řečeno, není obtížné dojít k závěru, že prezident svými iniciativami fakticky oslabuje pozici země, jíž stojí v čele. A že bohužel právě on představuje v současné době jakési bezpečnostní riziko pro ČR.

Lidové noviny 16. února 2009