Krize české zahraniční politiky

Základní otázka pro každý stát – a pro malý a slabý, jako je ČR, to platí dvojnásob - zní: jak je zajištěna naše vnější bezpečnost. Ta otázka nabývá naléhavosti v době velkých zkoušek a velkých změn. Ty, jak se zdá, nastaly: začátek českého předsednictví v EU proběhl ve znamení prohlubující se globální finanční a hospodářské krize, zablokování dodávek ruského plynu do Evropy a konfliktu v pásmu Gazy. Zároveň ve Spojených státech se vystřídala politická garnitura a mnoho lidí očekává zásadní obrat v americké politice.

Česká zahraničněpolitická koncepce se po listopadu 1989 opírala o začlenění do evropského Západu a o spolupráci s USA. Byla to jakási polovědomá alternativa ke koncepci prezidenta Beneše z doby během druhé světové Války a bezprostředně po ní, která stavěla na úzké spolupráci s Ruskem a mírně řečeno se neosvědčila.

Všechny tři problémy, s nimiž bylo konfrontováno české předsednictví EU, jsou zjevně nad síly nepříliš zkušené české politiky. Ačkoli do konfliktu v Gaze vstupovala s pochopením pro politiku Izraele a okázale dávala najevo, že nemá iluze o nynější ruské politice, zaujala nakonec v konfliktech ohledně Gazy a ruského plynu nemravně „vyvážené“ evropské stanovisko – vinni jsou všichni zúčastnění, kritika se ovšem soustřeďuje na Izrael a Ukrajinu. A nějakou zásadní samostatnou iniciativu ve věci globální hospodářské krize od České republiky ani dost dobře nelze očekávat.

Evropská Unie České republice její úlohu nijak zvlášť neulehčila. Pozoruhodné jsou zejména aktivity francouzského prezidenta. Vytkl České republice nečinnost ve věci globální krize a upozornil, že Evropa v těžké době potřebuje „nezpochybnitelné a nezpochybňované vůdcovství(!)“, jehož by se měly ujmout velké země v čele s Francií, SRN a Britanií (Francie podle něho už prokázala, že si místo na špici zaslouží). Prezidentovy názory s porozuměním tlumočily dva velké francouzské deníky, liberální Le Monde a konzervativní Le Figaro. Takové souznění mezi hlavou státu a médii je možné snad už jen v Rusku.

Francouzský prezident v souvislosti s hospodářskou krizí taky vyslovil názor, že krize zavazuje k návratu státu do národních ekonomik, a v této souvislosti žádal, aby firma Peugeot – Citroen ukončila montáž svých automobilů v ČR.

Je zjevné, že ČR tu má sloužit jako vhodný odrazový můstek k tomu, aby francouzský prezident rozvinul své směšné imperialistické a nacionalistické ambice.

Významné státy EU, zejména Německo, měly počátku výhrady k plánu na zřízení protiraketového štítu USA v Polsku a v ČR. S nástupem nového amerického prezidenta odpor výrazně zesílil. Unie sama přitom není prakticky schopna ve věci, o niž jde, v dohledné době bezpečnost obou zemí zajistit.

Tyto iniciativy vzbuzují jakési pochybnosti o tom, nakolik je EU vůbec schopna tvořit jeden z pilířů, o něž se opírá bezpečnost ČR.

Druhým pilířem měla být spolupráce s USA. Zhmotnila se v otázce americké radarové základny. Po střídání stráží v Bílém domě je situace mírně řečeno nepřehledná. Viceprezident Biden prohlásil na mnichovské bezpečnostní konferenci, že ve vztazích USA – Rusko je třeba zmáčknout tlačítko reset a revidovat mnoho oblastí, v nichž je možné spolupracovat. Pokud jde o budování protiraketové obrany, lze v něm pokračovat za podmínky, že její účinnost bude odpovídat nákladům na ni. A je třeba v té věci hovořit s NATO a s Ruskem.

Je zjevné, že problém základny se posunul opět na počátek, nic není rozhodnuto a to, že Poslanecká sněmovna odložila hlasování o smlouvách, má v této situaci svou logiku.

Přitom USA kdysi ČR o základnu samy ČR požádaly a tehdejší česká vláda jim vyhověla. Rusko pak vzneslo zásadní námitky, nichž je zjevné, že si vyhrazuje právo veta v bezpečnostní politice svých bývalých kolonií ve Střední Evropě. Jak Evropská unie, tak USA jsou nyní na nejlepší cestě toto právu Rusku uznat. A je obtížné se ubránit dojmu, že se USA vracejí k rooseveltovské politice dělby moci a odpovědnosti ve světě mezi USA a Ruskem na základě fikce o sdílení společných hodnot.

Je zjevné, že polistopadová koncepce zajištění bezpečnosti ČR dostala velké trhliny. Zároveň je zapotřebí, abychom místo obvyklého ublíženeckého, neviňátkovského skučení přiznali podíl české politiky na této situaci. Mohutně k ní přispěl prezident Klaus: je trestuhodné, když státník při vznášení svých výhrad, byť na nich tu a tam něco je, nebere realisticky v úvahu vlastní politickou váhu a nepřizpůsobí jí své formulace. Mohutně k ní přispěla fanfaronská gesta vlády („Evropě to osladíme“) a skandál s Černého Entropou. Zela podstatná je i totální rozloženost české politické scény, sociálně demokratická opozice je soustředěna na jediný cíl, zničení a svržení vlády, jemuž podřizuje všechny ostatní ohledy. Veřejnost to příliš nezajímá, slyší jen na slogany jako je „suverenita“.

Česká zahraniční a bezpečnostní politika je v reálném provedení úděsný koktail marasmu, neschopnosti, cynismu a totální nezodpovědnosti. Výsledky tomu budou odpovídat.

Lidové noviny 10. února 2009