ARCHIV

Profesor Jičínský a ilumináti

Petr Uhl ve svém záslužném článku o Lex Beneš (O co se Edvard Beneš zasloužil, Právo 28. 6. t.r.) vytkl někdejšímu československému prezidentu tři selhání: jednání v době Mnichova, mimosoudní poválečné zacházení s Němci a Maďary a konečně požehnání komunistického převzetí moci v roce 1948. Minulé úterý se – rovněž v Právu –Beneše ujal Zdeněk Jičínský (Beneš se o stát zasloužil).

Předem podotýkám, že s některými Uhlovými závěry nesouhlasím nebo souhlasím jen částečně. Nejsem si jistý, zda je možné Benešovi vytýkat, že v roce 1938 nevedl národ do předem ztracené války, na níž by vydělal jen Hitler a možná ještě Stalin. Pokud jde o selhání z roku 1948, je třeba vidět, že Beneš si cestu k němu rovnal přinejmenším už od své návštěvy v Moskvě v roce 1943. Bylo jen dovršením zhoubné politiky, k níž patřilo spoléhání na Stalina a dobrovolná rozsáhlá demontáž demokracie v politické i hospodářské oblasti (a patřilo k ní logicky i zacházení s Němci a Maďary žijícími v ČSR). Možná, že kdyby Petr Uhl Benešovu reakci na Mnichov posuzoval méně rigorózně (a tedy spravedlivěji), bylo by pro Jičínského o něco nesnadnější konstatovat, že tu „stojí proti sobě abstraktně moralizující hledisko a hledisko historické, respektující reálné komponenty a síly politického dění a jejich vztahy“. Nedělám si ovšem iluze, že by Jičínského „hledisku historickému“ byl schopen vyhovět. Prof. Jičínský totiž chápe po česku historii jako alibi pro českou politiku, tu minulou a eo ipso i tu současnou.

„K morálním škodám na duševním zdraví národa dochází v období těžkých zkoušek vždycky.“ Znamená to snad, že na tom, jakou roli hraje „v období zkoušek“ politika a politici, zase až tolik nezáleží? A je opravdu mezi fyzickým a morálním zdecimováním národa taková přímá úměra? Komunistický teror nebyl, vezmeme-li v úvahu počet mrtvých a uvězněných, tak strašný jako nacistický (a jak by ne, nebyla přece válka, jen ta náhražková, „studená“). Škody, jimiž se komunistické období podepsalo na morálce národa, jsou však nesrovnatelně větší. Možná že to prof. Jičínskému uniká, protože je dlouhou dobu sledoval tak říkajíc z druhé strany barikády. Ale je tomu tak.

„To, co se událo v době Mnichova, po válce i v době únorových událostí 1948 (pro prof. Jičínského je komunistický puč „událostí“ – opět vzor „maďarské události roku 1956“, opis kongeniální označení Stalinovy hrůzovlády za „kult osobnosti“ a hromadnému ožebračení čs. občanů z června 1953 za měnovou reformu) bylo výsledkem působení mocných dějinných sil vnitřních, především však mezinárodních.“ (Těžko se bráním podezření, že tato Jičínského shovívavost k vnitřním dějinným silám souvisí s tím, že byl v té době jejich, i když jistě ne nejvýznamnější, součástí). Uhl prý „absolutizuje roli jedince“, jako by „na jeho rozhodnutí záleželo, kudy se budou ubírat dějiny“. Tento názor je zajímavý hned v dvojím smyslu. Jičínský jednak (zjevně nevědomky) parafrázuje někdejší výrok Josefa Pekaře: „Osudem daný řád větší má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní slovo naše“. Pekař ho pronesl v polemice s Masarykem, k němuž se nyní zjevně profesor Jičínský stejně jako řada jeho vrstevníků a souputníků dopracoval (i když z mého hlediska poněkud nepraktickou oklikou přes Marxe, Engelse, Lenina a Stalina), a narazil na odpor řady českých intelektuálů od Masarykových žáků přes F. X. Šaldu až po Konstantina Miklíka. Nemusíme však hledět ani tak daleko do minulosti ani tak vysoko do českého intelektuálního Olympu. V populární rovině vyjádřil totéž přesvědčení před nedávnem Karel Gott: „Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích se politika odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace. Jde o osoby, které tím pádem určují, kdo bude dělat politiku, a to ostatní už je jenom velké divadlo.“

Odtud pak profesor Jičínský rozvíjí pravé orgie dějinného fatalismu. Nelze prý tvrdit, že by Benešův souhlas s demisí nekomunistických ministrů otevřel na 40 let cestu k diktatuře. Z ústavně právního hlediska prý Beneš nemohl demisi ministrů nepřijmout. Ve skutečnosti Beneš mohl udělat tisíc věcí, například na výraz nesouhlasu okamžitě odstoupit. Pád do komunismu by tak sice nezvrátil (na to už bylo pozdě), ale komunistům by spoustu věcí zkomplikoval – například by těžko mohl ještě půlstoletí poté nějaký profesor mluvit o puči jako o „událostech“.

Výrazem stejného fatalismu je tvrzení, že všechno bylo už předem rozhodnuto, protože existovalo „rozdělení sfér vlivu v Evropě“. Jsou ovšem známy případy zemí na rozhraní „sfér vlivu“ (Finsko, Rakousko), které díky činnému odporu drtivé většiny obyvatelstva ke komunismu samy přispěly k tomu, že si v zásadě zachovaly svobodu; a jsou známy případy zemí (Polsko, Maďarsko), které si díky činnému odporu drtivé většiny obyvatelstva ke komunismu a k ruskému kolonialismu za cenu velkých obětí vybojovaly důstojnější zacházení než Češi. Svobodnější poměry v Maďarsku osmdesátých let minulého století nespadly z nebe: byly vykoupeny krví revolucionářů z roku 1956. A na naší potupné nesvobodě se podepsala celá plejáda kapitulantů od Beneše po Dubčeka, kterým pan profesor svou vykutálenou ideologií udílí kolektivní odpustek.

Prezident Beneš prý nenesl vinu na vývoji česko-slovenských vztahů po roce 1945, to všechno politické strany a „Pražské dohody“. Nekomunistické české strany, které po volbách 1946 neslýchaným způsobem kolaborovaly s komunisty při planýrování slovenského politického života, se ovšem opíraly o čechoslovakistickou ideologii, jejímž hlavním hlasatelem byl právě on, kterou nezakrytě zastával ještě ve svých válečných “Úvahách o slovanství“ a které se nikdy expresis verbis nezřekl. Kdyby byl jen trochu chtěl, dokázal by svou autoritou politiku českých nekomunistických stran v této věci velmi podstatně ovlivnit.

A totéž platí i o Masarykovi: je pokrytecké tvrdit, že mu nezbylo nic jiného než podepsat směšný zákon o vlastních zásluhách. Nebýt jeho stařecké ješitnosti, nebyl by takový zákon vůbec předložen parlamentu.

Zdá se, že profesor Jičínský podlehl své profesi právníka: mluví o historickém hledisku, respektujícím reálné síly, ale ve skutečnosti dělá jen opožděného advokáta v případech, které už byly dávno prohrány.

6. července 2003