České problémy s totalitou

V českých médiích se rozproudila diskuse o tom, co se mladí lidé ve škole naučí o komunistické minulosti. V té souvislosti ocitovali v Mladé frontě Dnes to, co jim řekla jakási osmnáctiletá dívka o listopadovém převratu: „Byly zavřeny vysoké školy a studenti proti tomu na Václavském náměstí protestovali. Jeden tenkrát i umřel, to bylo v roce 1989.“

Tuto pozoruhodnou spletenici dvou historických událostí vysvětlují tím, že na výklad nejnovějších českých dějin je v osnovách málo času a většinou se na něj ani nedostane. Pozoruhodné je, že se děti mnoho nedozví ani od svých rodičů, kteří přece listopadový převrat kdysi spoluzažívali jako událost číslo jedna a velkou naději do budoucna. Vypadá to, že ani je už minulost příliš nezajímá.

V rámci diskuse o přístupu vyrůstající generace ke komunistické minulosti vystoupil i ministr Liška. Nedávné minulosti se ve výuce věnuje málo místa, s tím se musí přestat. Výuka dějepisu by se měla propojit s občanskou naukou a literaturou, aby žáci dokázali vidět dějiny v souvislostech. Doporučuje besedy s pamětníky a promítání dokumentárních filmů.

Jiné stanovisko mají čeští komunisté: např. podle předsedkyně pražské organizace a vedoucí odborné stranické skupiny pro školství Marty Semelové (povoláním je učitelka) se děti dovídají ve školách polopravdy a lži, výuka není objektivní, zamlčují se přednosti „socialismu“. Je proti tomu, aby součástí vyučování byly besedy s pamětníky z řad Konfederace politických vězňů, aby se používaly materiály Ústavu pro studium totalitních režimů a organizace Člověk v tísni.

Český vztah k minulosti je tedy poněkud rozpolcený podle příslušnosti k legálním politickým stranám. Ale nejen to: výsledek „sametové revoluce“ byl ve vztahu k minulosti výrazně jiný než výsledek toho, co se odehrálo v květnu 1945. Je nepředstavitelné, že by někoho tehdy napadlo žádat, aby se zdůraznily i klady protektorátu a aby byli k besedám o minulosti zváni nejen odbojáři, ale i prominentní kolaboranti. Přičemž situace v tom základním nebyla zase až tak odlišná: nejprve se stala česká část ČSR kolonií Hitlerova Německa, potom celá ČSR kolonií Stalinova Ruska. Jistě tu byly i rozdíly: komunistický teror byl mírnější (nebyla válka), neměl charakter genocidy nebo přípravy ke genocidě. Na druhé straně pronásledování pro třídní původ se v zásadě neliší od pronásledování za původ rasový (jak rasový, tak třídní původ je věc hodnotově neutrální, kterou navíc postižený nemá možnost ovlivnit, ani kdyby chtěl). Komunistický režim se v duchu ruských tradic usiloval zmocnit nejen těla, ale i duše, smýšlení ovládaných. Působil daleko déle než nacistický, jeho síla ovšem postupně slábla a nakonec mu stačilo, když aspoň část lidí loajalitu duší aspoň předstírala.

Podstatná věc je, že ruský komunismus disponoval vlezlejší ideologií, která v lecčems vyhovovala problematičtějším stránkám české povahy: „rudý šovinismus“ navazoval na české plebejství, odpor k jakékoli autoritě a destruktivní nacionalismus. Teze zněla: bohatým brát a nám chudým dávat (tím sice vždycky bohatí pořádně zchudli, ale chudí s nestali o nic bohatšími). „Umělecké“ produkty, v nichž se větším či menším způsobem zhmotnila tato ideologie, jsou dodnes předváděny a uctívány (od kýčovitých historických slátanin Otakara Vávry přes všechny ty Pyšné princezny, Císařovy pekaře, Rumcajse a Krakonošské pohádky až po Třicet případů majora Zemana). „Lidu přátelská“ ideologie působila jako analgetikum, které činí život v rudém samoděržaví snesitelnějším. I lidé, kteří se považují za stoprocentní antikomunisty, si na ní vypěstovali závislost. Rudá nemoc přešla jen do chronického stádia, v němž příznaky jsou nenápadnější, ale těžko léčitelné.

Pro přežívání výrazných prvků rudé ideologie je podstatné i politické řešení z listopadu 1989. Rusové se stáhli dobrovolně, postarali se ovšem o to, aby si tu zachovali jakési opěrné body do budoucna (není proč se rozčilovat, udělal by to každý). Žádná „nová politická garnitura“ přitom neexistovala, jen skupina politických amatérů z disentu s minimálními zkušenostmi z praktické politiky. Jejich podpora ve veřejnosti vyplynula z toho, že se s ní skoro vůbec neznali. Nové elitě nezbylo než se opřít o komunisty (tedy o ruské reziduum v nových poměrech). Představovali si, že je využijí a pak izolují, ale to v demokratickém uspořádání nelze. Komunisté se postupně se integrovali do politického systému jako jeho plnoprávná součást. Teď se hlásí o právo mluvit i do způsobu vyučování dějepisu.

Lze se vůbec něčemu divit?

Sme 3. února 2009