K článku Jiřího Černého

Mám smůlu: málo kdy se stane, že by mne někdo na veřejnosti chválil, a pokud ano, děje se tak takovým způsobem, že nevím, zda bych se neměl spíš stydět.

To je i případ článku Jiřího Černého „Mandler se nebál nikoho, ale formuloval kostrbatě“ z Hospodářských novin 27. 1. t.r.

Autor reaguje na článek Adama Drdy z HN a na můj nekrolog z lidovek.cz (nikoli Lidových novin).

Shrnuje své výhrady k zesnulému: v OF se po převratu projevil jako těžkopádný a rozvláčný diskutér. Neprosadil se jen kvůli své pomalosti a řečové nešikovnosti. Jeho texty bývaly stylisticky zašmodrchané, jeho kritika Havla nespravedlivá.

Zaráží mne, že pan Černý cítil potřebu sdělit své námitky k oběma textům, psaným u příležitosti Mandlerova úmrtí, ještě dříve, než byl dotyčný pochován. Naléhavosti, jež ho pudila, příliš nerozumím. V Evropě to není zcela obvyklé. Dal tak vznik novému žánru, „antinekrologu“.

Další problém je s tou zašmodrchaností. Svět, život, politika jsou velmi zašmodrchané, a ten, kdo se pokouší je postihnout, se „zašmodrchanosti“ nevyhne. Kantova Kritika čistého rozumu je velmi zašmodrchaná kniha, aspoň mně to vždycky tak připadalo. Nezašmodrchaný bývá kýč a různé demagogické ideologie. Zašmodrchanost není žádný argument. Jen nenápadné upozornění pro čtenáře: raději to ani nečtěte.

A jedna malá poznámka nakonec. Přiznám se, že Mandler není sám, jehož vzpomínky na 19. listopad 1989, kdy estébáci vybrali skoro celé vedení Demokratické iniciativy a propustili nás přesně v tu chvíli, když skončila zakládající schůze OF v Činoherním klubu, „hraničí se stihomamem“. Já jsem na tom stejně. Možná by bylo dobře, kdyby se podezření rozptýlila např. tím, že se věci věnuje ÚSTR. Pokud možno dříve, než se ho podaří „znormalizovat“.

Hospodářské noviny 2. února 2009