Bezmocná Evropa

Hned první dny českého předsednictví EU byly poznamenány dvěma krizemi, v nichž se Unie musela angažovat. Problém s dodávkami ruského plynu i ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Hanusem mezitím skončily – je však třeba dodat „prozatím“. Každý cítí, že urovnání není ani v jednom případě definitivní a že se obojí nejspíš dřív nebo později vrátí se znásobenou silou. A vyvstává otázka: proč bývá mír, na němž se evropská organizace podílí, tak vratký?

V obou sporech jsou státy EU zapleteny. Na Blízkém východě mají silné, i když poněkud rozrůzněné zájmy, na Rusku jsou – v různé míře ovšem – závislé, pokud jde o dodávky ropy a hlavně zemního plynu.

Zároveň mají jakýsi závazek vůči Izraeli, tento závazek je ovšem pociťován čím dál tím méně. A v zemích, jako je Srbsko, Moldávie a především Ukrajina vzbudila Unie naději, že by se jednou mohly stát její součástí.

V obou konfliktech přitom Evropa nakonec zaujala vyvažující stanovisko: chce být spravedlivá a neutrální. Mezi Hamásem, pardon Palestinci, a Izraelem. Mezi Ruskem a Ukrajinou.

Tato politika je zároveň nemravná a nešikovná, ale o to teď nejde. Zajímavější je, jakou má Evropa faktickou vážnost k tomu, aby mohla tak náročnou úlohu vyvažující spravedlnosti hrát, a jaké k tomu má prostředky.

Nejprve Rusko: po desetiletí ponižujícího útlumu se vrací na scénu jako ctižádostivá supervelmoc. Rádo by dosáhlo jakési revize toho, co ztratilo po rozpadu SSSR. Jsou to mj. i území, která k říši patřila po staletí. Půjde tak daleko, jak to okolnosti dovolí. Je zbytečné se nad tím rozčilovat, je jen třeba vědět, že pro nás by bylo krajně nevýhodné a tedy nepřijatelné.

Rusové mají v rukou silnou zbraň, energetické zdroje. Jde o mocenský instrument, a používání mocenských instrumentů je v politice běžné. To jen Evropa sní najednou o novém světě, v němž se mezinárodní politika omezuje na mírové urovnávání sporů. Jenže bohužel ani to se bez účinných mocenských nástrojů neobejde.

Pokud jde o blízkovýchodní konflikt, považuje ho Evropa za výron barbarství, jemuž je třeba zabránit. Nerozumí ani jedné ze stran konfliktu. Nechápe stát, který se rozhodl reagovat na stupňující se teror nepřítele tím, že s nasazením vlastních životů způsobí tomuto nepříteli citelné ztráty (mj. i na životech). I na životech civilistů, bohužel, protože v této oblasti jsou civilisté od teroristů k nerozeznání, také proto, že teroristé většinou nenosí uniformy. Evropa nechápe ani druhou stranu konfliktu: lidi, jejichž barbarské řádění vedou ideální, náboženské pohnutky. Dokáže proti nim postavit jen multikulturalitu, jejíž podstatou je líná lhostejnost.

Evropa nemá ani ideovou autoritu a morální legitimaci, ani dostačující mocenské prostředky k tomu, aby byla schopna zprostředkovat nějaký trvalý mír. Výsledkem dvou krvavých světových jatek, kterými v minulém století prošla, byla jen demoralizace, která se v Německu kdysi pěkně zhmotnila do hesla: lieber rot als tot.

Respekt 5/2009