ARCHIV

Nařezat!

Bernd Posselt, předseda SL, zveřejnil před časem v MfD článek „Češi na bludné cestě do Evropy“. V páteční Mladé frontě Dnes s ním polemizuje Karel Steigerwald (Potrestejte nás lépe než tenkrát). Článek a hlavně pak Steigerwaldova reakce jsou v mnoha ohledech poučné.

Steigerwald právem vytýká Posseltovi nepřesnost a hlavně neopatrnost. Je velmi neopatrné nezmínit v českém listě např. skutečnost, že Karel IV. byl po matce Čech - i když, vzhledem k historickým okolnostem, by mne velmi zajímalo, zda Eliška Přemyslovna, dcera německého minnesängera a českého krále Václava II., vůbec uměla česky. Ale nevnášejme jazykový nacionalismus devatenáctého století do období končícího středověku. Už vzhledem k přehnané citlivosti malého ušlápnutého národa bylo dobré zmínit, proč se, jak Posselt správně uvádí, cítil být Karel IV. (který česky uměl, ač se to naučil až v dospělém věku) taky Slovanem.

Když Posselt mluví o „jakobínském centralismu“ první čs. republiky, očividně přehání. Šlo o účelový, politicky zmanipulovaný, nacionálně podložený centralismus, který si ovšem nesloužil gilotinou, protože předlitavská ústavní tradice, kterou čeští politici nasáli, něco podobného nepřipouštěla. Musel přijít Hitler, aby na ni Češi úplně zapomněli.

Posselt se taky vyhnul tomu, aby expresis verbis přiznal, že sudetští Němci svou spoluprací s Hitlerem na sebe vzali chtě nechtě taky zodpovědnost za to, co „Třetí říše“ vyváděla, i když si to možná v roce 1938 nadšení nad národním sjednocením nedokázali představit. Předseda SL se sice kdysi před českým publikem ke spoluzodpovědnosti sudetských Němců za nacistické zločiny přihlásil, ale udělat to jednou, to české veřejnosti, trápené ve vztahu k sudetským Němcům nepřiznaným špatným svědomím, nestačí. Každý to rád přeslechne.

Největší kaz na Posseltově postoji je ovšem něco, o čem Steigerwald ve svém článku vůbec nemluví: když už se někdo rozhodne hlasovat v EP proti členství ČR v EU, nemůže pak psát nadšené články o tom, jak je hezké, že se ČR stává členem tohoto společenství. Je možné dělat buď jedno, nebo druhé. Osobně se domnívám, že bylo od Posselta politicky dosti neprozíravé učinit toto gesto, které ostatně, upřímně řečeno, ničím jiným než gestem být nemohlo.

Karel Steigwerwald po českém způsobu poměrně pečlivě vyčíslil skoro všechna smítka v Posseltově oku, a současně, zase po českém způsobu, bezděky upozornil na všechna významná břevna v oku našem. Nejprve nepřesnosti: mluvit s opovržením o „loupeživých taženích“ evropského středověku znamená přehlížet, že i středověk, z něhož naše liberální demokracie vyrostla, měl smysl pro legitimitu, byť smysl jednodušší a hrubší, než ten moderní. Už tenkrát věděli, že legitimita by měla být založena na spravedlnosti a ne na pouhé fyzické síle. Taky popisovat to, co se odehrálo v září 1938 v Mnichově, jako „diktát totalitních států, před nimiž se zbaběle sklonily tři demokracie“, je poněkud zkratkovité. Především nevím, kdo má být ta třetí demokracie: pokud má Steigerwald na mysli ČSR, pak představovat si, že by opuštěna svými spojenci, s pochybným a mnohoznačným slibem podpory od Stalinova Ruska, vzdorovala Hitlerově Třetí říši, je opožděný neplodný radikalismus. Neutrácejme svou statečnost v bitvách minulosti, může nám pak chybět v těch nadcházejících. Hitler taky nachytal západní demokracie, ty dvě, o které šlo, Anglii a Francii, na švestkách: šel na ně se zásadou sebeurčení národů, kterou si ve Versailles samy daly na prapor a zároveň několikanásobně porušily. Německý diktátor, kterému samozřejmě o žádné sebeurčení národů nešlo, kompromitoval britskou a francouzskou vládu před jejich vlastní veřejností: chcete jít do války proti vlastním zásadám? A bez podpory veřejnosti se demokratickému státu jde do války velmi těžko.

Daleko závažnější je ovšem další věc: Steigerwald vytýká Posseltovi alibismus, pokud jde o podíl sudetských Němců na vině Hitlerova Německa, ale sám přebírá všechny osvědčené finty alibismu českého: „V době kdy si v ČR (má být asi v ČSR) mohli volit politickou reprezentaci demokraticky, zvolili nacismus“ – ve skutečnosti si mohli volit buď věčnou opozici poloprávné „menšiny“, nebo politické příštipkářství aktivismu, tedy to, co sami Češi právem a zcela jednoznačně odmítli počátkem devadesátých let devatenáctého století. „Benešovy dekrety byly důsledkem války a toho, že demokracie ubránila svobodu a fyzickou existenci.“ Jaká demokracie? Poválečná ČSR byla vazalským státem bolševického Ruska. Největší politické strany byly zakázány, soukromé vlastnictví radikálně omezeno, Slováci znerovnoprávněni, Němci a Maďaři oloupeni o majetek a občanská práva a Němci nakonec navíc vyhnáni. Češi ubránili svou holou fyzickou existenci za tu cenu, že se zřekli svobody a demokracie. Zřekli se jí dobrovolně a sami ještě před únorovým pučem. Je to únosná cena?

A konečně poslední standardní český argument: „zrušit kus minulosti v domnění, že se něco dnešního zlepší, mohou jen blouznivci“. Co kdyby tak argumentoval nějaký nacistický pohlavár před válečným tribunálem: Norimberské zákony (které v některých ohledech jako by Benešovým dekretům z oka vypadly) nelze zrušit, protože… viz Steigerwald.

Když sudetští Němci kritizují Benešovy dekrety, říkají prý: potrestali jste nás tenkrát špatně! Potrestejte nás dnes lépe! To je logika českého kaprála, podle něhož je recept na „účtování s minulostí“ jednoduchý: spočívá v leninském „řezat, řezat a zase řezat“. V politice však nejde v prvním plánu o trestání, ale o vytvoření stabilního politického prostředí, trvalého a spolehlivého míru. Trestat se dá jen v tomto rámci, a je na velkorysosti vítěze, jakou míru trestu zvolí. Pokud se to s trestáním ve stresu a strachu přežene, potáhnou se důsledky za trestajícím jako turecký med. O čemž se my sami na vlastní kůži přesvědčujeme znovu a znovu, dnes a denně.

4. července 2003