Topolánkovo ruské mámení

Premiér Topolánek si v minulosti udržoval jakýsi okázalý odstup od Putinova Ruska. V souvislosti s Lisabonskou smlouvou např. hovořil o tom, že máme na výběr mezi Bruselem a Moskvou (s tak přímočarou tezi mám jakýsi problém hlavně proto, že se mne občas zmocňují pochybnosti, zda cesta do Bruselu nemůže být jen oklikou, která nás nakonec dovede zpátky do Moskvy).

Stačila jedna jediná návštěva u Putina v Moskvě a s českým premiérem se odehrála jakási zázračná proměna. Putin ho přitom nepřijal pro jeho krásné oči, ale protože chtěl aspoň formálně respektovat EU. Potřeboval celou plynovou blokádu provést v rukavičkách, ostatně mu šlo především ne o to rozzlobit Unii, ale izolovat Ukrajinu, což se nakonec taky povedlo.

Mirek Topolánek připomíná tak trochu starostu z českého Zapadákova, který doposud v hospodě s ostatními vesele nadával na císaře pána, až se hory zelenaly, ale poté, co císař navštívil okresní město, poskytl mu příležitost zblízka ho spatřit a políbit mu ruku, se změní v rakouského vlastence první kategorie. Topolánek teď ruského premiéra tituluje „Vladimír Vladimírovič“ a zbývá už jen, aby pokaždé dodal „slunéčko jasné“.

Tak je tomu i v rozhovoru, který český premiér poskytl sobotnímu Právu. Podobně jako ruský velvyslanec Fedotov v tomtéž čísle Práva, ani on nevidí svět bipolárně. Studená válka skončila a dnes neseme (my Topolánek s Vladimírem Vladimírovičem) společnou zodpovědnost. A oba, Topolánek i Fedotov, se v tom shodují s dalším českým výtečníkem, předsedou ČSSD Paroubkem, který to všechno tvrdí už dávno.

Jenže smůla! Dnešní svět už opravdu není bipolární v tom smyslu jako za Stalina, Chruščova nebo Brežněva, ale jenom proto, že Rusko ztratilo hodně na své síle. Zároveň lze ztěží přehlédnout, že teď, za Putina, dělá energicky a aspoň zčásti úspěšně vše pro to, aby tuto ztrátu zase dohnalo. Takže v naší oblasti, kterou Rusové ještě před dvaceti lety pevně ovládali, svět bipolární zůstal. Je přirozené, že se tu snaží opět posílit svůj vliv – kde všude a v jaké míře se jim to povede, je otázka okolností a závisí na těch, o něž, jak říkával Havlíček, „smejšlí“. Přitom je třeba říci jasně: Rusko se jistě od Brežněvových časů hodně změnilo. Přesto nikdy nebylo a ani dnes není demokracií v evropském slova smyslu a jeho hospodářský systém spočívá na politické kontrole významných odvětví. Umožňuje to snadnější ovládání státu vládou, současně je to málo efektivní a svým způsobem nekulturní. Třeba Rusko musí projít tímto martyriem, než se samo z své vůle a svých sil dopracuje k něčemu lepšímu – není však nejmenšího důvodu, proč bychom se do tohoto neútulného prostředí měli vracet a proč bychom znovu opustili cestu, kterou od roku 1989 s různými peripetiemi absolvujeme – tj. návrat k evropskému Západu, jehož poctivou periferii jsme po tisíc let byli. Bylo by to možná výhodné pro pana Paroubka a jeho přátele, kterým by se pak pohodlněji vládlo, ale ne pro Českou republiku.

Topolánkovo tokání je však znepokojivé i v dalším ohledu: Skoro to vypadá, jako by český premiér chtěl soutěžit o Putinovu přízeň s Paroubkem. Pokud ano, je to beznadějný, bláznivý nápad: Putin vždycky ze zcela pragmatických důvodů upřednostní Paroubka (je mu bližší svým „pragmatismem“ i názorově a navíc Rusové mají k dnešní ČSSD nepochybně spoustu různých neformálních vazeb). A nesmírně to připomíná situaci po roce 1945, kdy se národní socialisté a Benešův okruh pokoušeli podobně komickým způsobem soupeřit o Stalinovu přízeň s komunisty. Jakýsi mamlas tehdy napsal do Peroutkova Dneška: „Člověk by mohl předpokládat, že sovětskému Rusku musí více záležet na opravdovém, upřímném přátelství jedinců, skupin a stran, které nejsou komunistické, ale jejichž sympatie mají proto tím větší cenu či význam, neboť jsou trvalejší a tvoří tradice celého národa. Pro tyto jedince je však nutná docela jiná forma taktní a nevtíravé propagandy… Zdá se, že toto v sovětském Rusku dobře nechápou ke své škodě a opravdovému zármutku všech, kdož touží po vřelém vztahu na opravdových, zdravých a hlavně trvalých základech… a kteří jsou místo toho odstrkováni a prohlašováni za reakcionáře.“

Pokud chce vláda znovu kráčet touto cestou a veřejnost to skousne, znamená to, že jsme nepoučitelní a to, co nás pak v budoucnu nepochybně čeká, si plně zasloužíme.

24. ledna 2009