Entropa Davida Černého

Dílo Davida Černého vskutku vzbuzuje pozornost celé Evropy a patrně i za jejími hranicemi. V našem tisku se komentátoři vyjadřují k otázce, zda se jedná o počin dobrý či špatný a zda vláda, v tomto případě reprezentovaná ministrem pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou, udělala dobře či špatně, když Davidovi Černému tuto zakázku zadala.

Zaujalo mě vysvětlení Davida Černého. Prý chtěl od počátku mystifikovat, protože mystifikace patří k současnému umění. Chtěl také vyzkoušet, zda si Evropa dokáže dělat legraci sama ze sebe.

Docela by mě zajímalo, jak jeho test dopadl, a co si s ním počne dál. Obávám se, že nedopadl nijak jednoznačně. Bulhaři a Slováci se zlobí; Bulhaři požadují odstranění toho, co jim bylo přiřazeno (nemohu napsat: „Co je reprezentuje“, protože turecké záchodky je opravdu nereprezentují), Slováci se prý spokojí s omluvou. Znamená to, že Bulhaři si nedovedou sami ze sebe dělat legraci? Pokud ano, je to opravdu špatně? Pokud některé státy neprotestují, je to známkou toho, že si ze sebe dovedou dělat legraci, nebo známkou, že je jim Černého dílo putna?

Jak David Černý naloží s výsledkem svého testu, zjistí-li, že si Evropa ze sebe dovede dělat legraci? Bude pak rád, že jsme vstoupili do Evropské unie? Co když zjistí opak? Usoudí, že Evropu je třeba nějak vychovávat k humoru, třeba dalšími díly podobného ražení?

Co když celá věc vypovídá mnohem více o nás než o Evropě? Nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že (mnohým) Čechům nic není svaté. Postmoderní umění si libuje v „boření různých tabu“, jak se říká. Problém je, že už pomalu není co bořit. Čeho jsme ale dosáhli, když jsme všechno zbořili? Jaké úžasné hodnoty nám zůstaly, když veškerá tabu padla? Jaký smysl má boj za svobodu, když už je dovoleno úplně všechno? (Pravda, ještě není dovolena pedofilie, ale už se na tom pracuje.)

Pro mě je otázkou, zda bychom jako Česká republika byli schopni do Bruselu vyslat nějaké diametrálně odlišné dílo. Něco, co by mělo nějaký pozitivní obsah. Něco, co by poukazovalo k nějakým hodnotám. Obávám se, že nahlíženo z tohoto úhlu nás dílo Davida Černého reprezentuje vcelku zdařile. Něčeho podobného bychom schopni byli, něčeho svým vyzněním diametrálně odlišného asi už ne.

Reklamní heslo „Evropě to osladíme“ je vedle díla Davida Černého takové decentnější, solidnější. Ovšem smysl je v podstatě stejný. Zvolili jsme dvojznačné vyjádření, protože náš vztah k Evropě je dvojznačný a žádná pozitivní poselství pro ni nemáme. Ani se netváříme, že je tomu jinak, takže je to svým způsobem od nás poctivé. Evropa od nás může očekávat dvojznačnost – a to, že budeme všechno zesměšňovat. K tomu se budeme tvářit, že tento postoj je vlastně velice moudrý, protože v životě přece opravdu o nic nejde, že, tak proč si to nepřiznat.

Já patřím ke staromilcům, kteří věří na takové hodnoty jako je poctivost, statečnost, obětavost, spolehlivost. Věřím tomu, že člověk může být „z jednoho kusu“, „aus einem Guss“, jak říkávali Němci. (Však to taky za toto přiznání od čtenářů schytám, pokud tento článek někde zveřejní.) Jako národ už nemáme na to, abychom se k takovým hodnotám hrdě přihlásili. Dělat si srandu ze všeho není nic pokrokového; je to z nouze ctnost.

V Evropě žije několik procent muslimů, kteří vyznávají určité hodnoty. Pokud je nechceme vyhnat a pokud nechceme, aby u nás za pár desetiletí platilo právo šaría, které naše ženy připraví o těžce nabytou rovnoprávnost, měli bychom se pokusit je pro své hodnoty získat. Já se jim nedivím, že to, co jim předvádíme, je nijak nepřesvědčuje. Nu, každý svého štěstí strůjcem. My si myslíme, že to jde bez pozitivních hodnot. Obávám se, že až přijdeme na svůj omyl, bude již pozdě.

Dan Drápal, 17. ledna 2009