ARCHIV

Křížové cesty českých médií

Česká média ráda žijí populárními událostmi. Řada předních českých novinářů je mistry v objevování objeveného, pitvání rozpitvaného a analyzování analyzovaného. Chybí schopnost syntézy společenských dějů, metodický odstup od předmětu, absentuje chladný úsudek a chuť seriózně se s tématem seznámit. Výsledkem je výhradní přežvykování materiálů cizích agentur, myšlenková konformnost, politická korektnost a názorová bezpáteřnost vydávaná za neutralitu.

Co je třeba

Vidět své době dále, než na špičku jejího nosu, vyžaduje v případě novináře odvahu, poznání a kázeň. Odvahu předložit materiál, který lid a jeho elity neocení, ale měl by být znám. Poznání se týká hloubky vzdělání - většina článků svědčí o tom, že se autoři s tématem seznamují výhradně zadáním hesla do vyhledávače internetu. Kázeň je nutná k brždění vlastních politických předsudků. V Čechách se tak neděje, jak o tom běžně svědčí zaměňování komentářů za zprávy.

Dodržet tato "přikázání" je jistě nesnadné. Soudě podle obsahu většiny periodik je vydavatelský zájem napřáhnut ve stále větší míře k reklamě, dietám a příběhů o tom, jak se had kousl do ocasu. V této infantilní atmosféře, která stále více napodobuje programy komerčních televizí, se závažným tématům nedaří. Vydavatelé pravděpodobně soudí, že by byl čtenář nadměrně a zbytečně rozrušen. Povinností doby je předložit sebetvrdší zjištění jako zábavný příběh či akční drama. Dělat žurnalistu v této atmosféře musí být někdy velmi trpké. Přesto je obtížné pochopit, proč je rozdíl mezi celostátními periodiky tak nepatrný, proč všechna píší o stejných tématech stejným způsobem. (Za jistou výjimku považuji Reflex, jehož politické části jsou na tuzemské poměry nadprůměrné). Podívejme se na několik případů z poslední doby.

Causa referendum

Do EU vstupovala česká média radostně, uvědoměle a jednotně. Velké ANO linoucí se z obrazovky veřejnoprávního kanálu a hlavních deníků nesneslo otazníky. Objevila se sice různá ALE, až na nepatrné výjimky se však netýkala redaktorů. Odpůrci vstupu byli označeni za nebezpečné uskupení politických extrémistů, či idiotů. Žádnou redakci nezarazilo, že se v průběhu tohoto aktu VOLEBNÍHO charakteru agituje během volby. Že Česká televize referuje o průběžných výsledcích před uzavřením volebních místností. Že politici v průběhu referenda agitují a média tuto agitaci bez námitek umožňují. Žádnou redakci nezaujala zajímavá anomálie. U našich sousedů prudce vzrostl počet účastníků referenda v jeho druhé polovině, což je u volebních aktů tohoto typu velmi neobvyklé. Se stinnými stránkami našeho členství v EU se jistě veřejnost seznamuje - ovšem od pondělí 16. června, tedy po skončení referenda. Nedůvěřivým doporučuji důslednou analýzu redakčních materiálů.

Causa Srba

Bez nejmenšího uzardění lze tvrdit, že Karel Srba je gauner. Na ministerstvu zahraničí se za jeho časů dály věci do nebe volající, jak vědí všichni, kteří tam tehdy pracovali. Jinou věcí ovšem je, zdali se tento člověk hodlal uchýlit k vraždě. Důkazy jsou vratké, nepřímé, nejasné, svědectví se opírají o výpovědi lidí mimořádně pochybného charakteru. U soudu samotného jsou recitovány materiály, které se předmětu netýkají. MF Dnes zahájila svatořečení Sabiny Slonkové. Ostatním médiím to ovšem nepřijde být zvláštní, případ neřeší a místo otázek drží kolegiálně basu.

Causa Evropa a (versus) USA

Jakkoliv byla česká média devadesátých let nedokonalá, existovala názorová různost. Od leva doprava. Některá redakce se zastávala Grebeníčka, jiná Pinocheta. Některý redaktor byl socialista, jiný thatcherista. S touto "poziční otevřeností" se dnes lze setkat jen s obtížemi. Mor politické korektnosti rychle nakazil všechny redakce. Úspěšný redaktor jde dnes s dobou. Což se projevuje tím, že vytrvale recituje ze zdrojů, se kterými sympatizuje, které reprezentují momentální postoje elit, a které mu tudíž neublíží.Aby jakási různost existovala, jsou čas od času k názorovým rubrikám připouštěni výstřední externisté, za které redakce neodpovídá.

Obzvláště zřetelný je tento trend ve vztahu k USA a těm evropským politikům, kteří budí dojem, že přes oceán cítí jakési sympatie. Čeští redaktoři rychle přejali notu mediálních a politických elit našich sousedů, vlivných osmašedesátníků, kteří Ameriku zuřivě nenávidí. Bez rozmýšlení byl relativizován Blair, který byl ještě nedávno miláčkem českých žurnalistů. Aznar je líčen jako katolický dobrodruh bez národní podpory. Berlusconi je denně sprostě a plošně napadán, kdekoliv se jeho jméno objeví. O prezidentovi USA nemluvě. Jedinými autoritami pro všechny české deníky jsou dnes Romano Prodi, Joska Fischer či Javier Solana, jejichž názory jsou sice legitimní, nicméně tak levé, jak jen je na politické scéně akceptovatelné. Postoje jiných názorových skupin sice bývají zmíněny, zřídkakdy však konzistentně citovány.

Podobných problémových okruhů je více. Jednota, která v tomto smyslu mezi sdělovacími prostředky vládne, je nebezpečná. Jak pro demokracii, tak pro český národní zájem. Podaří se médiím z této slepé uličky vykličkovat?

Zdeněk Švácha